Středa 7. července 1875

Zase se mi zdálo o tom ničemovi, celou noc jsem ho viděla. Jsem smutná a mrzutá.
Máma odjíždí ve dvě hodiny s Dinou a Walitským do Schlangenbadu. Ale to mě nermoutí. Jsem rozladěná, protože až Audiffret odjede, budu se nudit a teta si bude myslet, že ho miluji a že jsem kvůli tomu smutná.
Toužím po jeho lásce, a přitom ho nemiluji. Je to hřích, nemám odvahu se tomu bránit, Bůh mě potrestá. Ano, jestli mě miluje; ale jestli mě nemiluje, nebude mě za co trestat.
Něco mi říká, že mě potrestá.
Odjeli! Byli jsme všichni na nádraží a já v růžovém; ty šaty se živůtkem střiženým tak, jak jsem to na sobě ještě nikdy neviděla, mi dodávají galantní a půvabný vzhled, jaký mám jen tehdy, když jsem úplně nahá. Neplakalo se, zpívala jsem kuplety na rozloučenou.
Kdypak odjedu já?
S Marií se usadím na molu v lázních a teta zůstane sama s obvyklou společností.
Nudím se, jsem smutná. Teta přijde k nám na molo, a za několik minut, když se předtím naparoval se slečnami Arsonovými, naše malá společnost se rozrostla o přichází náš krásný Nicejec, ale hned v patách má toho hrozného Galulu.
Odjezd našich vysvětluje můj zkroušený výraz. Kdyby máma měla to neštěstí a zůstala, byla bych ve velkých rozpacích.
„Ani mně nebude líto, až ty dny uplynou a já budu moci odjet,“ říká Audiffer.
„A co vás tu drží?“ ptá se ho teta.
„Co naděláte, madam, jedna věc ještě není vyřízená, a právě věci, které by měly být vyřízeny za čtyřiadvacet hodin, se táhnou celé měsíce.“ Pak se obrátí ke mně:
„Půjdete v neděli na bál?“
„Nevím, myslím, že ne.“
„Ach, ale to přece nejde. Proč byste nešla?“
„Co vám na tom může záležet, když odjíždíte.“
„Ale vždyť neodjíždím v neděli.“
„A kdy tedy?“
„Ach, odjedu příští týden, nebo potom, nevím.“
„Odjedete tak, jak jste odjížděl až dosud,“ říká Marie.
Stěžuji si na odjezd našich a nepředstírám falešnou veselost.
Když nastupuji do kočáru, upustím jeden ze svých karafiátů, Girofla ho zvedne a dá si ho do knoflíkové dírky.
„Dejte mi ho, pane.“
„Ach, to ne.“
„Berete mi polovinu mé veselosti,“ řeknu žalostně.
„Ach, slečno, já ji také velmi potřebuji,“ odpoví mi smutně.
„Přijďte dnes večer k nám,“ řekne mu teta, „a pojedeme se projet kočárem.“
„Ach, to bude výborné.“
Dotkli jsme se u Girofly mnoha citlivých strun.
Mluvilo se o manželích, kteří bijí své ženy, a on jako správný syn prohlásil, že jediný způsob, jak se zbavit nepříjemné ženy, je umlátit ji. To je ale povzbudivé.
Myslím, že jasně vidím jeho hru. Chce, abych se do něj zamilovala, a já chci totéž. Narazila kosa na kámen, jak říká ruské přísloví.
Pro zábavu jsem v lázních na chvíli sklonila hlavu a upřela oči na nevím už co, jako všichni, kdo sní, a ucítila jsem, jak se na mě upírají dychtivé oči.
Dobrá, myslí si, že na mě zapůsobil. Hlupák bohatne v myšlenkách, říká jiné ruské přísloví.
Oblékám si šaty z bílého vyšívaného kašmíru, učešu se jako nicejská venkovanka, se širokou černou sametkou kolem hlavy, a jdu si popovídat s našimi sousedkami z Rue de France. Ty dobré ženy jsou nadšené. Dnes večer nasazuji melancholický tón, a když vyjdu od čaje, postavím se do okenního výklenku a Audiffret si ke mně přijde. Mluví se o hvězdách a ten krásný mladý muž vtipkuje o Pánubohu, o plynu, o plynoměru, od kterého má Pánbůh klíč, atd. atd.
Já se rozhořčím a mluvím s ním o Bohu a o církvi přísně a zbožně. No ne, představte si mě, jak kážu!
Na projížďku se nejede. Teta je zasmušilá, až je to hanba. O půl dvanácté odcházejí. Ten Galula je protivný, nakreslil karikatury na včerejší hry. Tu svou jsem spálila.
Dina je velmi podobná, ale nikdo se nesmál. Bylo to hloupé. Ten špinavý a sprostý písař mi kazí mého krásného Nicejce, který jediný je snesitelný. Nechápu tu posedlost vláčet s sebou kdeco.
Přesto to zachvění musí něco znamenat. Jen dva muži mi je dali pocítit. Neznamená to, že tohohle miluji, protože u toho druhého to bylo stejné, a toho druhého jsem nenáviděla.
Inu, uvidíme.