Čtvrtek 8. července 1875

Poznámka editorů
[Zrušen 1 řádek]
Trifon na příkaz pana mého dědečka zabil Mopse. Toho nešťastného psa dali do péče Ambroisovi, který ho držel uvázaného, a ubohé zvíře přetrhlo provaz a přiběhlo sem ke mně — a zabili ho bez slitování. Řekněte, dobří lidé, zda se vám nebouří srdce a zda nejste rozhořčeni!
Takový čin nepotřebuje komentáře.
A to jsem byla k tomu strašnému starci tak vlídně naladěna!
Je to tak hanebný a ohavný a krutý a hnusný čin, že nemohu říci vše, co si o tom myslím. Vyprávím ho a ať ho posoudí druzí.
Přijdou Nina a Smirnoff, vyprávím jim tu hrůzu. Jsou překvapeni a sklíčeni.
Na hudbě si s námi naši pánové přijdou pohovořit a ptají se mě, jak se mám.
Špatně, velmi špatně, a vyprávím svůj žal. Girofla mě trochu rozesměje, ale jsem otupělá a zuřivá, protože se nemám jak pomstít. Nabízí se, že zmlátí Trifona, nabízí se, že sám přijde nahradit mého psa, jen když ho budu opatrovat a hladit jako jeho, a slibuje, že mi zítra pošle koťátko. Ale nic z toho mě neutěší — nemohu se pomstít.
Jsem ve strašné náladě.
Nazvala jsem toho bídného starce, jak si zaslouží, a prohlásila jsem, že už nepřijdu do pavilonu, že s ním už nepromluvím, že ho už neznám.
Chci večeřet v London House. Říkám to, ale Girofla je už domluvený se Saëtonem a Danisem. Jako by mu to mohlo zabránit večeřet s námi. Je to bídák, všichni jsou proti mně. Strašný den.
Když jsem zavolala Trifona, abych mu vynadala, drze mi odpověděl, že proti němu nic nezmůžu.
Je to pravda, patří panu mému dědečkovi. Ach! Ale na obě tváře bych políbila toho, kdo by mi toho ničemu zmlátil!
Dokud se lze pomstít, není hněvu, který by netěšil. Ale být jako já — to je vrchol zuřivosti!
To by člověk dostal žloutenku. Nekřičela jsem, nezrudla jsem, ale zbledla jsem vzteky. Je to strašné, je to drzost, která nemá jména, vražedná urážka! Bože můj!
Večeřím beze slova pod pomerančovníky a palmami London House a vracím se domů sklíčená a nešťastná. U břicha Svatého Šedáka!
Dvě minuty po tom, co jsem se dozvěděla o tom hanebném zavraždění — neboť je to zavraždění ubohého bezbranného tvora, který mě miloval a kterého zabili, zrovna když ke mně běžel — dvě minuty po tom, co jsem se dozvěděla tu krutou a ohavnou věc, píšu mámě:
— Dějí se tu strašné věci. Váš otec dal zabít Mopse.
Bohužel jsem příliš dobrá na to, abych zabila Renarda, ale jestli mě vyprovokují, udělám to. Jsem zuřivá a přísahám vám, že nežertuji.
A je to — posílám to, jak to je, bez podpisu.
Jsem sklíčená a hodná politování, a když jsem tu hrůzu vyprávěla Giroflovi, málem jsem se rozplakala.
Přesto zbývá místo i pro jinou myšlenku.
Když si včera prohlížel portrét princezny Markéty, řekl:
„Ta princezna je opravdu roztomilá.“
„Ano,“ říkám, „je hezčí než její portrét.“
„I tak je velmi hezká, má takový výraz, který...“
Řekl to přesvědčeně. A opravdu uznávám, že má ten ušlechtilý a půvabný výraz s hlavou lehce nakloněnou.
Žárlím na její krásu.
Královna a krásná!
Chápu, jak jsou muži oddáni královnám, jako je ona. Nechybí jí stoupenci. Nechci tím říci nic zlomyslného. Ne, ale úcta ke kráse spojená s úctou zbožnou a úctyhodnou, jakou musí mít a má každý čestný muž ke královskému majestátu, plodí senti-mentalismus. Já sama mám tuto úctu a na krále pohlížím jako na osoby posvátné, vyvolené Bohem.
Řekněte, cožpak člověka ten krásný cit nedojímá, neinspiruje a nezbožšťuje?
Co vzbuzuje republika? Divokost, aroganci — republika je plodem egoismu a chamtivosti lůzy.
Monarchie je naopak plodem citů vznešených, ušlechtilých, velikých, které osvěcují a zjemňují duši, do níž pronikají.
Pokud jde o mne, jímá mě posvátná hrůza. Nejsou snad králové představiteli Boha na zemi? Skláním se před nimi. Jsou mezi nimi dobří i špatní — ti nejhorší jsou lepší než ta nejlepší republika.
Republika, to je ponížení a pád všeho, co je jemné a vznešené.
Na tomto světě se nic neztrácí. Od té doby, co si nevšímám Galuly, si víc všímám Saëtona. Přestane-li člověk mít rád jednoho, přenáší okamžitě tu náklonnost na jiný předmět, aniž by o tom věděl.
A když člověk nemiluje nikoho, mýlí se — miluje vždycky. Není-li to muž, je to pes nebo kus nábytku, se stejnou silou, jen v jiné podobě.
Když člověk miluje jen jednu osobu, miluje mnohem víc, než když miluje více osob. To se dá pochopit, neboť tehdy se podíl citu, který je věnován muži, dělí. Když někdo opravdu miluje muže, nemiluje již nikoho a nic. Miluje-li, byť sebemálo, jinou osobu, narušuje tím tu velkou lásku. A vím, že kdybych milovala, milovala bych výlučně. Celý svět by zmizel.
Kdybych milovala, chtěla bych být milována tak, jak bych milovala. Nesnesla bych nic, ani slovo řečené pro jiného.
Takovou lásku nelze najít. Proto nebudu nikdy milovat. Neboť nikdo mě nebude milovat tak, jak umím milovat já.
Dessin à la plume : à gauche une voiture couverte où sont assises deux personnes, un homme en chapeau debout, au centre un gros chien coiffé d'un chapeau, au fond des passants, à droite un homme portant une roue
Scène de promenade : une voiture, des passants en chapeau, un chien Mon Journal, t. 5 (fac-similé) — tome05.docx image 6 (après ¶2762)

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „frightful spirits“. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: „Ventre Saint-Gris !“ – slavná přísaha krále Jindřicha IV.; Marie si ji oblíbila z četby historických textů (viz sešit 033). ↩