Úterý 6. července 1875

Skoro všechna moje veselost je pryč.
Můj bratranec Worth mi poslal rozkošné šaty zcela nového střihu. Z růžového vyšívaného batistu. Jsou okouzlující svou prostotou a půvabem. Vpředu je živůtek zdobený jako holubí hrudička.
Dina dostala bílé šaty, jako jsou moje bílé, a vycházíme oblečené stejně. Velmi se sama sobě líbím.
Jedeme do lázní, ale ve chvíli, kdy máme vystoupit z kočáru, si to rozmyslíme. Dina se nechce koupat. Sapogenikoffovi také ne.
Audiffret má ošklivý klobouk, šaty celé zmačkané a vypadá jako pravý Nicejec. Vévoda z Hamiltonu se mohl takhle zanedbávat, ale tohle troufalé stvoření ne. A vévoda měl přitom vždycky bezvadnou košili.
Ale co to vlastně dělám? Stavím toho Nicejce vedle toho druhého — fuj!
Omlouvá se, že byl od rána zaměstnán úpravami veřejného parku na sobotní slavnost.
Na hudbě si nás přijde najít se Saëtonem a mimo jiné říká, že čeká už jen na tu slavnost, protože je ve výboru, a pak odjede.
Tady to máme! Ta trocha veselosti, kterou jsem měla, se mění v nespokojenost. Doufám, že to říká jen tak, jako předtím. Podívejte se na to ohavné stvoření. Řekla jsem to a opakuji: je to tu moje jediné rozptýlení. A ten strýc pořád nepřijíždí!
Ke kočáru přijde Godard. Je ošklivý a mluví ošklivě. Ale mluví anglicky, a to mám ráda. Pro naše mě zajímá právě on, a říkám to okázale.
Celou noc se mi zdálo o Giroflovi.
Je velké horko, je mi mrzuto.
Večer jsou u nás Fiouloulou, d’Audiffret a jeho strýček. Nesmějeme se jako dřív. Ten malý bídák je slušně oblečený, to je dobře.
Nemám si nic myslet: dvořil se všem hezkým slečnám, teď jsem na řadě já, a to je všechno.
Uvažuji jako husa, vůbec se mi nedvoří, a právě to mi vrtá hlavou. Naopak je nesmělý. Nikdy ke mně není tak důvěrný jako ke Giroflé.
Jsem oblečená jako na Promenádu, to jest ve svých dlouhých bílých šatech, jen místo bílého živůtku jsem si vzala máminu kazaku, v níž je vidět můj krk a hruď, tak bílé, že je to radost pohledět. V hloubi duše jsem smutná, ale nedávám nic znát. Vykládám Giroflovi a Fiouloulouovi karty, pak jim věštím z čar na dlani.
Saëtone zůstává v jídelně s Marií, Dinou a Olgou, Audiffer předvádí kouzla s kartami, Fiouloulou se dívá a teta sedí mlčky a nevšímá si nás.
Jestli je zamilovaný, ať to řekne, protože mi začíná docházet trpělivost. To, co by mě na tu myšlenku mohlo přivést, je právě to, že se mi nedvoří.
Dnes večer jsem sklidila dvě tři poklony, ale vždycky řečené jen mně, jakoby tajně, a když je vysloví, jako by se polekal.
Když mi ukazoval kartový trik, položil ruku na mou, ale já jsem mu chladně řekla „pardon“ a on se rozpačitě rozesmál.
U stolu se mluvilo o nápadnících; vychvalovala jsem ty ze starých časů a poprvé jsem slyšela Audiffera říct pár slov vážně, protože jinak pořád žertuje a všechny rozesmívá.
Je duchaplný; dosud jsem to nepsala, abych se nezmýlila.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Ecco !“ ↩