Poznámka editorů

Neděle 4. července 1875

[Zrušeny 2 řádky]
Jak jsme se včera domluvily, jdeme do kostela Saint-Pierre samy, jen my slečny.
Pěkně jsem se pomodlila, vkleče, s bradou opřenou o své velmi bílé a jemné ruce, ale když jsem si vzpomněla, kde jsem, schovala jsem ruce a opřela se jinak tak, abych se zošklivila — za pokání.
Mám stejnou náladu jako včera. Vzala jsem si tetiny šaty a klobouk. Když vycházíme z kostela, vidíme projíždět v kočáře Audiffreta, jak smeká ten svůj bídný nicejský klobouk. V takové rozjívené náladě nemohu jít domů, vedu tedy svou hlučnou společnost do kláštera, který stojí naproti kostelu a zadními dveřmi je spojen s domem, kde bydlí Nina.
Vstupujeme na to svaté místo a neseme na křídlech tolik veselí, radosti a bláznovství, že se posvěcený vzduch rozvíří a klidné bílé sestry se rozveselí a vykukují zpoza dveří se závistivými tvářemi.
Vidíme matku představenou za její dvojitou mříží. Je v klášteře už čtyřicet let.
Ubohá!
Odtud vystoupáme do hovorny chovanek a tam roztančím sestru Thérèse. Chce mě obrátit a vychvaluje mi klášter, a já chci obrátit zase ji a vychvaluji jí svět. Ve středu se seznámíme s farářem a s kaplanem.
Jsme až po krk v katolickém náboženství.
Inu! Chápu, že člověk může kostely a kláštery vášnivě milovat.
Je strašné horko, až do čtyř odpočívám, buď píšu, nebo jsem v zahradě.
Pak přijde můj přítel Barnola a řekne mi, že s dnešním účesem vypadám jako La Vallière.
Potom jedeme na hudbu, ve dvou kočárech, které ale jedou celou dobu bok po boku.
Přijdou Terffidua, Enotëas a Fiouloulou, smějeme se s Giroflou a Giroflé.
Večer k nám přijdou ty tři mužské Grácie a všichni společně jdeme na ten venkovský bál. Jsem zase v bílém. Přivedou mi Désirého, hraběte d’Etienne de Robillard.
Désiré je jen dítě, ale jsem k němu co nejlaskavější, zatímco Girofla bloumá sám nebo se svým strýčkem a věší se na každý platan, na který narazí, dokud ho odtamtud někdo nesundá.
Tančí se mnou, a místo aby mě odvedl zpátky do našeho kouta (zabíráme celý kout; tančí se na dlouhém čtverhranném prostranství pod krásnými stromy ozdobenými prapory a osvětlenými, hudebníci sedí v hnízdě zeleně), říkala jsem tedy, že místo aby mě odvedl zpátky na místo, řekne mi:
„Pojďme se projít, protože vy se hned půjdete schovat támhle k ostatním.“ A říká to takovým hlasem, že mu odpovím:
„Pojďme.“
„Je to vážné, že odjíždíte?“
„Ano, velmi vážné, dokonce se říká, že se už nevrátím. Ale to je...“
„Ano, to je...“ opakuje stejným tónem. Musím dodat, že se na hudbě mluvilo o tom, co řekl Barnola, totiž že má předtuchu, že se vdám v Rusku, a já jsem na to mámě řekla:
„A co byste řekla, kdybych to udělala?“
Zapůsobí to.
Mluvím o jeho klobouku, doufám, že ho už neuvidíme.
Jednu čtverylku prosedím s našimi, Girofla a Giroflé se škádlí a baví nás. Ale když začne další polka:
„Slečno, ujišťuji vás, že tohle je náš tanec, ten předtím se nepočítá, opravdu je to tenhle atd. atd.“
„Nuže,“ řeknu mu nakonec, „pojďme tančit.“
„Ach, no vida!“ A jdeme.
A Skariatinovi a všechny ty zdejší dámy zuří, že mě vidí se všemi jejich tanečníky. Zvlášť kvůli Godardovi, synovi prefekta, kterému malá Skariatinová zběsile nadbíhá. Došlo to tak daleko, že mi její matka chtěla tanečníky odlákat a pozvala je k sobě na čaj. Tahle zahrada sousedí s její. Ale oni utečou, až na Désirého, který se ke mně vrátí a stěžuje si na dotěrnost slečny Skariatinové.
Nina a máma říkají, že Girofla si ze zoufalství, že mě vidí s Désirém, tluče čelem o všechny stromy. Nina umí vyprávět tak zábavně, že se člověk směje všemu.
O půl jedné začne pršet a odjíždíme.
„Nuže, pane, vstaňte a podejte mi rámě až k našemu kočáru.“
A každý podle toho příkladu podá rámě dámám.
Rozhodně nedokážu Giroflu milovat.
Jen se bavím.
„Smekněte klobouk a držte ho nad mým, prší.“
„Prosím,“ odpoví a hned poslechne, „ani kapka na vás nedopadne.“
„Jaký vy jste! Všechno se vám musí říkat.“

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Misera !“ ↩