Středa 30. června 1875

Collignon odjíždí ve dvě.
Napadlo mě, že bych náhodou mohla vidět přijíždět Audiffreta. Vlak, který přijíždí z Itálie, za několik minut pokračuje do Paříže.
My – teta, Dina, Collignon a já – přicházíme deset minut před odjezdem, cestující už dávno vystoupili.
Vedle kupé, kde seděla Collignon, bylo lůžkové kupé a v tom kupé byl mladý muž a ten mladý muž se vyklonil do půli těla z okénka a nespouštěl ze mě oči. Jen jsem ho zahlédla, ale jakmile jsem si všimla jeho pohledů, přestala jsem vnímat, co se kolem mluví, mluvily jen mé rty, a zatímco jsem líbala Collignon na rozloučenou, mimoděk jsem se na toho muže podívala, ale jen jednou. Vlak stál na nádraží ještě několik minut a ten muž neodvrátil oči. Doopravdy mě to pobavilo.
Vlak se už rozjížděl, pár kroků jsem šla vedle něj, mluvila jsem s Collignon a cítila jsem ty oči.
Všichni si toho všimli a u stolu se o tom mluví nahlas.
„Pak by tu měl zůstat,“ říká máma.
Ach! To by byl román, a romány se mi nestávají.
A proč by se mi nestávaly?
Jdu ke koupání a koupu se, potápím se, skáču, dělám všechno, co umím.
Tetu obklopují Bihovetz, Smirnoff, Enotëas a Walitský.
Collignon odjela a dědeček křičí a zlobí se na nás na všechny.
Stará písnička.
Okna zámku mě zase oklamala. Byla otevřená, jako by někdo přijel. Myslela jsem, že se bez toho darebáka budu nudit víc.
Nenudila jsem se o nic víc, než se v Nice obvykle nudím, nepřítomnost krásného Nicejce jsem sotva pocítila.
Ten by se zlobil, kdyby to věděl!
napříč stránkou
To není pravda.
Strýc nepřijíždí! Bylo by lepší říct, že nepřijede, aspoň bychom věděli, jak se zařídit!
Ach! Ti Babaninovi, lidé bez ladu a skladu!
Paul píše, že mě čekají, nudím se, chci jet.
Vymyslela jsem šaty, které je třeba ušít, a to mě zdržuje.
Oblékla jsem si máminu kazaku z doby, kdy jí bylo šestnáct, je tomu dvaadvacet let. Je to šedá kazaka ve stylu Ludvíka XIV. z tmavě červeného sametu, vyšívaná zlatem.
Padne mi jako ulitá a je pořád jako nová.
Jakou nádhernou postavu má matka měla!
Ano, byla opravdu krásná, byla by krásná a urostlá i teď, kdyby jí nemoci tolik neublížily. Nemůže si obléct korzet ani se učesat a v poslední době je celá zesláblá, nemocná a hodna politování.
Přišila jsem na tu vpředu rozevřenou kazaku krajkové okruží, nic není bělejšího než má pleť, a vypadám v tom obdivuhodně.
Dessin à la plume d'une jeune femme de face, cheveux relevés, une fraise de dentelle autour du cou, casaque ouverte devant
Buste de femme en casaque à fraise de dentelle Mon Journal, t. 5 (fac-similé) — tome05.docx image 5 (après ¶2464)
Ráda věřím, že tehdejší ženy byly krásné. S mou tváří člověk platil za krásku a kráska platila za bohyni!
Ten samet, ty hluboké výstřihy, ty krajky, ty dlouhé přiléhavé živůtky, v nichž žena tak vynikne, ty dlouhé šaty a bohaté látky, ty tak poetické účesy. Ne ta dnešní ošklivá hlava, všechny vlasy sčesané do ošklivých malých kudrlinek nebo všechny stažené dohromady, jedním slovem ošklivě.
Dina mě vyruší, aby mi ukázala Audiffretovo osvětlené okno, a z mého tmavého pokojíku vidíme dalekohledem u okna muže s oběma rukama zdviženýma, jako by držel dalekohled; bylo by k smíchu, kdyby dělal totéž co my.
Jenže nás nikdo nevidí, jsme ve tmě.