Čtvrtek 1. července 1875

Na hudbě se Sapogenikoffovými ve dvou landau. Audiffret, bledý a ve slaměném klobouku, se drží poblíž nás a prší — teta mu ze soucitu dává svůj deštník.
Říká, že se chystal znovu odjet, ale když jsme ještě tady, zůstane, dokud zůstaneme my — a hromadu dalších hloupostí.
Saëtone odchází první a ještě před deštěm, takže dnes večer je k nám pozván jen Girofla.
Mám na sobě matčinu kazaku — krk a hruď mám bílé, až je to k úžasu; při světle trochu zežloutnou, ale ve dne sotva rozeznáte kůži od krajky. Neříkám to já, říká to Marie, říká to Olga, zkrátka ženy.
Nina a Walitský hrají čtyřručně, já se vznáším.
Pár minut po Nicejcově příchodu odcházejí slečny se Smirnoffem křičet a smát se do zelené předsíně. Zůstávám v salonu a Audiffret ráčí přisunout židli k mému křeslu, ale mluvíme, a přitom nic neříkáme.
Chválí mou kazaku, jejíž příběh mu vyprávím, a říká, že mi velmi sluší, že je to velmi hezké, že bych se měla dát portrétovat, jen do poprsí. Jde se na čaj, mluví se o mé cestě do Ruska; Audiffret jako vždy říká, že nepojedu:
„Zůstaneme v Nice.“
„Neodjedeme“ — a to všechno takovým důvěrným, ale ne drzým tónem.
Říkám mu, že má zlé oko a zlý jazyk, že nosí smůlu.
Poté navrhuje, abychom šli točit stolky.
Přecházíme do salonu, jen mládež; starší lidé zůstávají u stolu.
Smějeme se a tropíme hlouposti. Strašlivě mě pohoršují způsoby Sapogenikoffových a Diny, která za nimi nezůstává pozadu. Mám hrozný strach, aby si mě nepletli s těmi dívkami s mávajícími pažemi, roztaženýma nohama a řvoucími ústy.
Už nežárlím na Olgu — naopak se bavím tím, jak ho oslovuje Emile a on ji prostě Olga. Jsou legrační.
Ta dívka slouží jako hromosvod. Girofla se mi chtěl za každou cenu dotknout prstu, aby přenesl fluidum a roztočil stůl. Nakonec jsme ho přece roztočili a přiměli poskakovat — nohama.
Pak skládáme — nebo, přesněji řečeno, já a Girofla skládáme — básně na dané rýmy.
Dá mi rýmy Nice, bonjour, factice, amour a já píšu: Když se z Nice odjíždí, a řekne se jí dobrý den, radost to není strojená, lásku nevzbudí kraj ten.
„Tady jsou moje,“ říká ten hezký Nicejec, „je to trochu vážné, ale —“
„To nevadí, dejte“ — a čte.
Když jsem vás loni spatřil v Nice, přál jsem si přát vám dobrý den, však neměl jsem to štěstí strojené a musel skrýt svůj nešťastný cit jen.
Poznámka editorů
[Zrušeny 3 řádky]
„Ano, je to trochu vážné,“ říkám, „ale to nevadí, jde to.“
Marie a Dina v těch verších chtěly vidět celé vyznání; já v nich vidím jen náhodu. Jiná by si myslela spoustu věcí, já si nemyslím nic, zůstávám klidná a nic si nedomýšlím.
Píšeme ještě spoustu hloupostí. Bylo to k popukání, když Girofla napsal a s gesty přednášel tyto verše pro Giroflé:
Olga přišla na věž a vlezla si do pece,
čekat na svého Emila, aby mu řekla dobrý den;
on jí řekl: „Vy jste tu pořád,
abyste mi vyprávěla o své lásce!“
Nechápu tu špatnou slovní hříčku!
Odpovídám za ni:
Ta věž je jen barák,
co při každé bouřce praská,
člověk musí být hlupák,
aby bydlel v té zchátralině,
zpíval Chudáka Jacquese
jako starý kozák.
Rýmy dal on.
Na závěr mu dávám dvanáct rýmů, nemožná slova, aby nám z nich složil poklony. Posuďte, zda to s těmito slovy bylo snadné, možné.
Tyto slečny svou grácií
a úsměvem svých hezkých tváří potěší mou ubohou kostru, takže se mi puká srdce a já se odploužím na svůj slamník, Olga mě roztříská,
je sladká jako melasa,
Marie vůbec žádná husa,
daleko od ní smutek žene atd. atd.
Nebudu opakovat všechny ty hlouposti; při čtení každý verš přerušovaly výbuchy smíchu.
Teprve v jednu odchází.
Vadí mi být s těmi dívkami, které tolik křičí; jsem z nich jako omráčená a stydím se za jejich způsoby.
Naštěstí ten muž rozdíl vidí a podle toho se řídí.
Hleďme, ono se mi to rýmuje!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „jettatore“ – ten, kdo přináší smůlu svým pohledem (uhranutí). ↩
Pozn. překl.: Točení stolků (fr. faire tourner les tables) – spiritistická společenská zábava: účastníci položí ruce na stolek a čekají, až se pohne. ↩
Pozn. překl.: Bouts rimés – společenská hra, při níž se předem zadají rýmová slova a na ně se pak skládají verše. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky veršováno na rýmy Nice/factice a bonjour/amour. ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky rýmované verše: „Quand l’an dernier je vous ai vue à Nice / Je désirais vous souhaiter le bonjour / Mais je n’ai pas eu ce bonheur factice / Et j’ai dû cacher mon malheureux amour.“ ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky rýmované: tour/four/bonjour/toujours/amour/calembour. ↩
Pozn. překl.: Vydání zde otiskuje pod čarou poznámku (Mon Journal, sv. 5), aniž uvádí, čí je; zřejmě jde o Mariin vlastní žertovný dovětek: „Den po velké bouři se říkalo, že věž praskla a že z kastelána zbyla jen hrstka popela.“ („Le lendemain d’un grand orage on a dit que la tour avait craqué et que le châtelain n’était plus qu’un peu de cendre.“) Věž ve verších je nejspíš Audiffretova (viz verše v 035.0100–0101). ↩
Pozn. překl.: V originále rusky: „douraque“ (дурак) – Marie přepíná do ruštiny pro komický rým; český „hlupák“ zachovává rým (barák / hlupák / kozák). ↩
Pozn. překl.: Pauvre Jacques („Chudák Jacques“) – oblíbená sentimentální romance markýzy de Travanet z 80. let 18. století. ↩