Pátek 23. dubna

Nejdu na mši. Pozítří jsou Velikonoce. Ve tři hodiny na procesí s plaščanicí.
V kostele je dusivé vedro, odtamtud jdeme k paní Voyeikoffové a zůstáváme u ní dosti dlouho. Zbožňuji hotel Luxembourg ze sta tisíc důvodů. Teta byla v salonu s paní Voyeikoffovou a já a Dina na balkoně s Julií. Je odtud vidět každého, kdo jde kolem, je vidět celý obzor, celou Promenádu. Mám chuť prodat vilu a přijet do Nice bydlet v tomhle hotelu.
Rozhovor se točil kolem snoubence, rodičů, slavností, společnosti, šatů atd. atd.
„Přijeďte do Paříže, Marie, uvedu vás do společnosti.“ Vybuchla jsem smíchy.
Julie je velice upřímná dívka a vypráví všemožné věci. „Víte,“ říká, „když mě líbá, šílím! a tak dále, a ještě... Marie, nabízím vám svého švagra, je nádherný, a ještě něco: až přijedete ke mně do Paříže, představím vám někoho, kdo se vám bude líbit.“
„Tak koho?“
„To nepovím.“
„A jaký je?“
„Je vysoký.“
„To je dobře.“
„Je tmavovlasý“ (tady to začíná skřípat).
„Má šedé oči.“
„Dobře.“
„Černé licousy.“
„Ale…“
„Je vysoký a statný.“
„Ale má drahá, vždyť to je celý kníže Wittgenstein!“
„Kdo?“
„Wittgenstein.“
„Ach, Dino,“ vykřikne Julie, „jen se podívejte, jak se začervenala, když vyslovila to jméno. Ha, ha, ha!“
„Ale ne, nic nevidím.“
„Vůbec jsem se nezačervenala, má drahá, toho pána znám jen od vidění z Promenády.“
A po pravdě jsem necítila, že se červenám, ale večer Dina tvrdí, že jsem se začervenala.
Nu což, není to poprvé.
Dina jde domů a teta mě vezme k paní Angelové, kde zastihneme paní Pattonovou, která přejde přes celý pokoj, aby mi udělala pukrle.
Co to do ní vjelo?
Odtamtud jdeme na večeři do London House.
Jídla jsem vybírala podle své chuti.
Rakový krém.
Hovězí svíčková s artyčokovými srdíčky, hráškem a lanýži.
Holandský chřest.
Pečené kuře.
Jahody se smetanou.
Víno Château Villegeorges, ročník 1865
Mohla jsem si směle zazpívat jako Périchola:
„Ach, jakou jsem to měla večeři,
a jaká vína, to nikdo neuvěří!
Tolik jsem vypila, tolik a tolik…“
Sotva jsme usedly ke stolu, vejde Pâris se dvěma ruskými netvory a posadí se vedle nás:
„Mario Konstantinovno, Mario Konstantinovno,“ přeruší se uprostřed věty a řekne tajemným hlasem: „Audiffer přijel, Audiffer přijel.“
„Kde?“
„Na zahradě.“
„Ale…“
Za čtvrt hodiny Audiffer nahlédl dovnitř oknem, které vedlo do zahrady, a pak vešel do sálu se starým pánem, s nímž se odpoledne procházel, když jsme byly v Luxembourgu. Je to nejspíš jeho budoucí tchán, protože se říká, že si bere bohatou dědičku z Marseille.
Škoda; sám ještě ujde, se ženou ne, a v Nice pak nezůstane jediný mladý muž.
Nejenže jsem se na něj nepodívala, ale ani jsem se neotočila jeho směrem, a to bez nejmenší strojenosti, protože ženitbou ztrácí všechno. Odpočinutí věčné.
Večer zase klábosíme, smějeme se a mluvíme hlouposti. Přirozeně se hovoří o Juliině sňatku. Je to totiž opravdu rozkošná partie.
Jaká škoda, že si nelze koupit manžela. Za stejných podmínek jako Julie bych mohla, ale nechci. Ona má třicet tisíc franků ročně a její snoubenec deset nebo patnáct tisíc. S tím bych se nespokojila.
San Biou de Biou! jak říkají Nicejci, co si člověk počne se sto tisíci franky ročního důchodu!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: Plaščanice — ikona Kristova pohřebního příkrovu, nesená v procesí na Velký pátek v pravoslavné tradici. ↩
Pozn. překl.: La Périchole (1868) – opera buffa Jacquese Offenbacha na libreto Henriho Meilhaka a Ludovica Halévyho. Následující verše volně citují opileckou ariettu hrdinky „Ah ! quel dîner je viens de faire…“ („Ach, jakou jsem měla večeři…“). ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „Requiem eterno“ (podle latinského „requiem aeternam“). ↩
Pozn. překl.: Nicejská kletba (v originále „San Biou de Biou !“); Biou je zjemnělé Diou, Bůh – zhruba „Krev Boží!“. ↩