❦
Pondělí 19. dubna
Lundi, 19 avril
Je tak krásně!
Il fait si beau !
Jaká škoda, že tu není ani stín nějaké zábavy.
Quel dommage qu’il n’y ait pas l’ombre d’une distraction.
Pořád myslím na cestu do Ruska a tak velký je můj strach, že zůstanu starou pannou (takové obavy mívají jen šestnáctileté dívky), že požádá-li mě ten ruský medvěd o ruku, na mou věru přijmu, ačkoli vím, že je to hloupost!
Je pense toujours à aller en Russie et telle est grande ma peur de reste vieille fille (il n’y a que les filles de seize ans pour avoir de semblables peurs) que, si l’ours russe me demande en mariage, j’accepte sur ma foi tout en sachant que c’est bête !
Ach, jak by to bylo hloupé!
Oh que ce serait bête !
V šestnácti se spoutat, či spíše si rozvázat ruce. Ach ne! Jenže tak, jak jsem teď, se mám opravdu zle. Kdyby se tak ten Rus dal odložit na příští jaro, až po zimě v Římě. Ráda bych ho každopádně měla v záloze, bohužel to nejde. Kdyby se nabídl, je třeba ho chytit za letu a hned zavřít do klece. V tom je vidět osud.
A seize ans se lier ou plutôt se délier les bras. Oh non ! C’est que je suis bien mal comme je suis. Si le Russe pouvait se remettre au printemps prochain après l’hiver de Rome. Je voudrais l’avoir en réserve dans tous les cas malheureusement cela ne se peut. S’il se présentait il faut le saisir au vol, et l’encager tout de suite. On voit la fatalité.
Kdesi je psáno, že toho hlupáčka, toho ruského Audiffreta, dostanu, a také ho dostanu.
Il est écrit quelque part que j’aurai ce petit nigaud, cet Audiffret russe et je l’aurai.
Osud mě žene do Ruska, zatímco mám v dohledu Řím, kde strávíme zimu – a kde by se možná všechno mohlo změnit. Právě proto mě žene do Ruska. Přála bych si, aby si mě vůbec nevšímal, a zároveň by mě to urazilo. Máma s tou cestou počítá, a vrátit se jinak, než si představuje, by se pokládalo za nezdar. Ráda bych s tím mužem jednala tak ošklivě jako s tím polským hrabětem, ale proč? Vždyť jeho v nenávisti nemám: je bohatý, je urozený, je spřízněn s nejpřednějšími rodinami. Co tedy ještě chci? Honit se za svými zlatými sny? Ale fuj, sny jsou jen sny. A vedle skutečnosti není ani ten nejkrásnější ničím.
La fatalité me pousse en Russie quand j’ai en perspective Rome où nous passerons l’hiver, quand peut-être à Rome tout pourrait changer. C’est justement pour cela qu’elle me pousse en Russie. Je voudrais qu’il ne fasse aucune attention à moi et en même temps j’en serais vexée. Maman compte sur ce voyage et revenir autrement qu’elle pense serait regardé comme un échec. Je voudrais maltraiter l’homme comme j’ai maltraité le comte polonais, mais pourquoi ? Je ne le déteste pas, lui, il est riche, il est noble, il est allié aux plus grandes familles. Que me faut-il donc ? Poursuivre mes rêves dorés, -fi donc, les rêves ne sont que rêves. Et auprès d’une réalité le plus beau n’est rien.
Spoléhám se na Boha, On učiní, jak bude chtít, když já nemohu učinit, jak chci.
Je me fie à Dieu, Il fera comme Il voudra puisque je ne puis faire comme je veux.
Večer jdu s Collignon do Italského divadla na „Othella“ v podání toho slavného herce Rossiho (růžové šaty, sluší). Sál je plný mladých dívek. Ach, ty mámy! To si ale vybraly představení!
Le soir je vais avec Collignon voir « Othello » joué par ce célèbre comédien Rossi, au Théâtre italien (robe rose, bien). La salle est pleine de jeunes filles. Oh les mamans ! Qu’elles ont bien choisi le spectacle.
S potěšením zjišťuji, že všemu rozumím; co mě však překvapilo, bylo chování těch Italů. Každou chvíli se mi zdálo, že se dají do zpěvu.
Je vois avec plaisir que je comprends tout; mais ce qui m’a surpris ce sont les manières de ces Italiens. A chaque instant il me semblait qu’ils allaient chanter.
Hodně jsem se nasmála, ti herci hráli jakousi parodii a chvílemi byli velmi směšní. Zvlášť Rossi se celou dobu tvářil, jako by ho chytala kolika; v jednu chvíli jsem myslela, že dostane mořskou nemoc, dokonce k tomu udělal i příslušné gesto, a všichni se dali do smíchu. Ach, jaká groteskní parodie!
J’ai beaucoup ri, ces acteurs ont joué une espèce de parodie et parfois étaient très ridicules. Rossi surtout avait tout le temps comme des coliques, un moment j’ai cru qu’il allait avoir le mal de mer, il en a fait le geste et tout le monde se mit à rire. Oh quelle parodie grotesque !