Pondělí 19. dubna

Je tak krásně!
Jaká škoda, že tu není ani stín nějaké zábavy.
Pořád myslím na cestu do Ruska a tak velký je můj strach, že zůstanu starou pannou (takové obavy mívají jen šestnáctileté dívky), že požádá-li mě ten ruský medvěd o ruku, na mou věru přijmu, ačkoli vím, že je to hloupost!
Ach, jak by to bylo hloupé!
V šestnácti se spoutat, či spíše si rozvázat ruce. Ach ne! Jenže tak, jak jsem teď, se mám opravdu zle. Kdyby se tak ten Rus dal odložit na příští jaro, až po zimě v Římě. Ráda bych ho každopádně měla v záloze, bohužel to nejde. Kdyby se nabídl, je třeba ho chytit za letu a hned zavřít do klece. V tom je vidět osud.
Kdesi je psáno, že toho hlupáčka, toho ruského Audiffreta, dostanu, a také ho dostanu.
Osud mě žene do Ruska, zatímco mám v dohledu Řím, kde strávíme zimu – a kde by se možná všechno mohlo změnit. Právě proto mě žene do Ruska. Přála bych si, aby si mě vůbec nevšímal, a zároveň by mě to urazilo. Máma s tou cestou počítá, a vrátit se jinak, než si představuje, by se pokládalo za nezdar. Ráda bych s tím mužem jednala tak ošklivě jako s tím polským hrabětem, ale proč? Vždyť jeho v nenávisti nemám: je bohatý, je urozený, je spřízněn s nejpřednějšími rodinami. Co tedy ještě chci? Honit se za svými zlatými sny? Ale fuj, sny jsou jen sny. A vedle skutečnosti není ani ten nejkrásnější ničím.
Spoléhám se na Boha, On učiní, jak bude chtít, když já nemohu učinit, jak chci.
Večer jdu s Collignon do Italského divadla na „Othella“ v podání toho slavného herce Rossiho (růžové šaty, sluší). Sál je plný mladých dívek. Ach, ty mámy! To si ale vybraly představení!
S potěšením zjišťuji, že všemu rozumím; co mě však překvapilo, bylo chování těch Italů. Každou chvíli se mi zdálo, že se dají do zpěvu.
Hodně jsem se nasmála, ti herci hráli jakousi parodii a chvílemi byli velmi směšní. Zvlášť Rossi se celou dobu tvářil, jako by ho chytala kolika; v jednu chvíli jsem myslela, že dostane mořskou nemoc, dokonce k tomu udělal i příslušné gesto, a všichni se dali do smíchu. Ach, jaká groteskní parodie!