Čtvrtek, 1. dubna 1875

Rozhodně mám pevnou povahu! Všichni plakali, dokonce slečna Kateřina, vychovatelka dětí, dokonce psi – a já ne, byla jsem naopak klidná a veselá. Ošklivá věc ten odjezd, fuj! Chtěla bych postavit velký dům a žít se všemi příbuznými a přáteli.
Vložený listAnnotation ultérieure de Marie
[Poznámka; srpen 1875: jako Epikúros?]
Saša a jeho žena jedou do Ruska a berou s sebou Paula, máma jede do Cannes s Dinou a Walitským. Botkine stráví týden v Cannes a řekl jí, ať tam jede, aby ji mohl častěji vídat. Máma pláče, Paul pláče (v hloubi se dojímám a jsem nakloněna věřit, že je méně zlý, než ve skutečnosti je), Naďa pláče, Saša pláče, Kateřina pláče, Dina pláče, Walitský pláče, Trifon, dědeček pláče! Uf! Bylo by čím naplnit umyvadlo. Chtěla bych chemicky analyzovat slzy a moci také poznat [Škrtnutá slova] a morální příčiny, které je vyvolaly. Ach! Málem jsem zapomněla říct, že Paris také plakal, a na nádraží i Pelikan.
Jedeme všichni na nádraží, máma odjíždí ve dvě, do tří zůstáváme v bufetu. Už jsme byli ve vagónu, když Nadinka vykřikne: „Tamhle je princ Tchelesky.“ Skutečně – byl to ten zbožňovaný princ, před nímž kráčely dvě kurtizány. A to je pro něj málo, pro toho sukničkáře, toho Lovelace, toho dona Juana. Právě proto, že je, čím je, ho mají jen tím raději, a naprosto chápu, že je u každého rozvodového soudu, jak onehdy říkala Rickardová.
Ženy se dávají tolika nehodným ničemům, že by bylo absurdní odolávat takovému princi. Jak jsme se blížili k Monte Carlu, Stiopa mě objímal a svým hláskem mě prosil, abych s nimi jela do Ruska – po pěti minutách jsem byla rozběsněna a jen taktak jsem se udržela, abych ho neodstrčila loktem, ať mi dá pokoj.
Naštěstí přijíždíme, líbáme se znovu a znovu, pak vlak odjede.
U prvního stolu vlevo hraje princ – nebo spíše za něj hraje Angličan a on sám stojí za tím Angličanem.
Je okouzlující – tak svěží, tak bílá pleť, čím víc se na něj dívám, tím víc se mi líbí; není krásný, ale je v něm cosi milého, příjemného, galantního – zato velmi málo vznešenosti. Mluvil anglicky, pak francouzsky s tím krásným přízvukem hamiltonových Angličanů. Tak jsem si ho chtěla prohlédnout a vyslechnout, že jsem nepochopila ani slovo z toho, co říkal. Podle toho, jak vzrušeně o tom mluvím, by se mohlo zdát, že jsem se na něj dívala s prostácky zvědavým výrazem. Inu – vůbec ne, dívala jsem se na něj tak lhostejně, jako bych se dívala na psa nebo na dveře.
Šel hrát trente-et-quarante a já za ním za chvíli šla. Ale vzpomenu si, že je čas jet – jdeme dolů, vlak je na nádraží a už nepouštějí, za nic na světě jsem nechtěla zůstat – bereme fiakr.
V tu chvíli princ, obklopen svými pány a Jarochewským, mluvil s hraběnkou de Galve. Ta šťastná osoba. Zase jedno takové štěstí.
Rozená kdo? Slečna Basilewská, ani víc, ani míň než slečna Bachkirseffová – vlastně míň, protože její strýc byl pop, a popi v Rusku... Za koho se provdala poprvé? Za pana Bravuru, profesora hudby, nebo za účetního velkého obchodu – už nevím, za koho z těch dvou. A hle – rozvede se a vdá se za hraběte de Galve, stane se velkou dámou atd. atd. To vše by mě přece mělo povzbuzovat, a ne přivádět k zoufalství. Zuřím! Ta Galveová, ošklivější, hloupější, nevědomější než já – a podívejte se, žije ve velké společnosti, chodí ke dvoru, zná prince, krále! Proč, můj Bože, mě nutíš závidět tím, že mi ukazuješ, jak lidé menší než já to dotáhli... Ó! Ho! Bože můj, co myslím, že chápu? Nejsi to Ty, kdo má se mnou slitování a posílá mi příklady, aby mi dodal odvahy a naděje?
Ano, ano, ta myšlenka mě napadla v tu chvíli, právě ve chvíli, kdy jsem dokončovala slovo dotáhli. Jestli je to tak, děkuji Ti, můj Bože – ano, ano, je to tak, Ty bys nedovolil té myšlence vstoupit mi do hlavy, kdyby to nebyla pravda. Ó! Díky, můj Bože, díky!
[Zrušeno 5 řádků: Pátek 2. dubna 1875
Neřekla jsem, že jsme vzaly fiakr, dohnaly vlak v Monaku a nasedly do něj.]
Už jsem zavřela deník, ale jak jsem se modlila u otevřeného okna a zvedla oči k nebi, zasáhla mě jeho krása a nemohu ji přejít mlčením. Vidíte, noc v Nice, u moře – nebe posázené hvězdami, které se třpytí jako diamanty, absolutní ticho, které ruší jen zpěv žab, a tu a tam vzdálený hvizd vlaku, který – světský a naprosto prozaický vynález – ten vznešený rámec jen lépe vyzdvihne. Vidíte, říkám vám, toto není obyčejná podívaná. Toto není rozkoš, kterou lze pochopit v každém věku a s každou inteligencí.
Zdá se mi, že jen já umím obdivovat, milovat, závidět a trpět! Nejen se mi zdá – jsem si tím jistá.
Vracím se k oknu, ale víc už nenapíšu – k čemu? Píšu tak průměrně a často tak špatně!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: Lovelace – svůdník; podle Roberta Lovelace, prostopášníka z románu Samuela Richardsona Clarissa (1747–1748). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „in every divorce court“. ↩
Pozn. překl.: V originále: „Mlle Bachkirseff“ [sic] – tak je v textu zapsáno Mariino vlastní příjmení. ↩