Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Středa, 31. března 1875

Včera večer jsem místo uléhání začala číst:
— Budeš ztracena, říkala mi tetička, ničíš se.
— Budu ztracena, vykřikla jsem, jenže tohle nechci. Proč žít, má-li se žít jako já. Všichni si myslíte, že mě můžete uchovávat jako Dinu do dvaceti let. To si děláš žerty! Všichni jste slibovali, že až vyrostu, bude všechno – nuže, teď jsem vyrostla! A není nic. Poslyšte, co vám teď říkám, a poslyšte, protože vám dávám své slovo, že nežertuji.
Počkám do příští zimy – jestli v zimě nebude nic lepšího. Jde to velmi snadno: tam nahoře je arzenik a vynikající kyanid, stačí se dotknout jazykem a je konec. Nežertuji, mám toho všeho dost. Všichni říkají, že milují. Idioti, sobci, proklatí démoni! Ještě dlouho, už v posteli a se zhasnutým světlem, mumlám: sobci, idioti, démoni.
Je to tím, že jsem vpravdě unavena všemi těmi ubohostmi. Cítím se umírat – morálně, neboť fyzicky jsem zaplať Pánbůh zdravá, bílá a svěží.
Dnes se koná slavnost pod širým nebem v zahradě našeho souseda Krama. Michel Botkin u nás obědval. Jdu na tu slavnost (bílé šaty, slaměný klobouk, dobře). Je to velmi milé, ale jsem smutná. Míjí mě jedna z Durandových a zdraví mě – ptám se jí, kde je její sestra Lucie. Lucie je v Římě s Lewinovými.
Ptala jsem se na to proto, že se říkalo, že si Lucie bere Gambarda, toho naboba, toho mecenáše, toho hrubce, toho nevychovaného.
Vracím se na latinu a pak vycházím, abych vzala lóži ve Francouzském divadle. Bude tam princ z Walesu a vyžádal si „Madame l'archiduc". Zamluvila jsem si i lóži v Opeře – děti půjdou tam. Ty děti – jsem ráda, že jdu bez nich.
(Slaměné šaty, slaměný klobouk, velmi dobře.) Jsem opravdu velmi půvabně oblečena. Naďa a Dina jdou taky. Ke konci prvního jednání princ vstupuje a já rudnu potěšením. Sedá si mezi dvě dámy, obě v černém, matku a dceru, pak několik pánů s Jarochewským v jejich lóži vedle. Když pomyslíme na štěstí toho malého Poláka! Bezvýznamné nic, i v Nice. Princ ho potká v jednom pařížském klubu, všimne si ho, prohraje mu sto tisíc franků a tak se do něj poblázní, že ho vezme s sebou do Londýna.
Dnes večer je s ním, o přestávkách vychází, kouří s tím malým hnusákem, jedná s ním jako s přítelem. A hle – princ se stane králem a Jarochewský bude mít skvělé postavení u jeho dvora. Přítel krále – to není maličkost.
Existují tedy takoví šťastlivci! A proč mi Bůh nepošle nic podobného? Ano, ale ten Polák je muž, chodí do klubu, chodí do společnosti – zatímco já, ubohá, jsem zavřená hůř než ve vězení, ukrytá lépe než v harému!
Princ z Walesu má okouzlující manýry – nedá se říci, že by byl hezký. Je menší než střední postavy, dost tlustý, má dost hezký oválný obličej, šedé oči, keen eyes, mírně zahnutý orlí nos, krátké světlé vousy a vlasy – ach! vlasy, to je to, co mu chybí, má jich málo, velmi málo. Má vysoké čelo, několik vlasů nahoře, které přece jen dokáže rozdělit; pak je poušť a vzadu ještě vlasy, dost husté. Pamatuji si, že v Baden-Badenu roku 1872 byl mnohem méně plešatý. Strávila jsem velmi příjemný večer. Zábavná hra a budoucí král! Několik minut poté, co se usadil, vzal kukátko a namířil ho na mě. V první chvíli jsem si myslela, že se dívá vedle, ale upřevši oči na jeho kukátko, ujistila jsem se, že bylo namířeno přesně na mě.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „keen eyes" – bystré, pronikavé oči. ↩