Neděle, 28. března 1875

Jdu do kostela s Dinou (bílé šaty, slaměný klobouk, sluší). Howardovy praskaly závistí – byla jsem hezká, to vím. Na hudbu s Marií a Olgou, ale včerejší den se neopakuje. Giroflu vídáme často, Marie se jím zabývá a my se tomu smějeme, pak zas do kavárny – tam je jen krásný Ital, ne ten můj, jiný, a v očích má cosi, co se mi líbí. Několik minut na mě upřeně hledí, pak odejde. Zakrátko přichází temná společnost ze včerejška a usazuje se naproti nám. Příchod této krásné mládeže – ruské přísloví říká: kde nejsou ryby, rak se vydává za rybu – příchod té krásné mládeže, říkám, nás oživí a mě nesmírně potěší. Girofla se mi dnes líbí, ale hodně, takže jsem zároveň co nejvíc spokojená a zuřivá, dodejme zuřivá, velmi zuřivá. Takový buran – a nemá ani tu zásluhu, že by mě miloval. Říkám to proto, že kdyby se o mě zajímal jen tolik, co já o něj, už by se dávno nechal představit. Ale kým? Inu! Galulou, Satanem, kýmkoli!
Když člověk chce – fuj! Jak jsem ubohá, hledat výmluvy pro toho lenocha! Nemyslela jsem na nic jiného, když jsem ho viděla sedět v kavárně a nahlas říkat, že v tuhle hodinu nemůže nic jíst.
Proč tedy přišel? Napít se, přisámbůh! To je jasné, a ne dívat se na nás! Mohla jsem klidně říct na mě. Ale ne, to je hloupé. Faktem je, že ta chvilková záliba v Girofle mě báječně naladí ke snění o vévodovi. Ital, o kterém jsem mluvila předtím, má oči trochu hamiltonovské. Už dva dny jsem neustále s ním, s vévodou – nevím, jestli se totéž stává i jiným. Dva dny je Hamilton všude se mnou, zapomínám na celý svět, mlčím nebo se mechanicky směji, a to proto, že jsem s ním – vedu s ním celé němé rozhovory.
Ty dva dny jsem tak šťastná, protože je se mnou. Zapomněla jsem na vše, na všechna trápení, protože jsem ve výborné společnosti, a skrze výbuchy smíchu Marie a Olgy a červenou tvář malého burana a šedé oči Itala vidím stále totéž – nebo spíše tutéž osobu.
Když mě znamenitě učesali a opět převlékli, šedé šaty za bílé, jedu do Francouzského divadla. „Kean“ od Dumase. Jsou tu Velikonoce a přízemí je plné, ale ani duše.
Jak mám tomu buranovi za zlé, že tu není.
Byla jsem stále s ním, a když Helena přijde do Keanovy lóže a on si klekne a líbá jí ruce, zavírám oči – to už nejsou Kean a Helena, viděla jsem vévodu a sebe. Je to šílené, ale je to tak. Spěchám domů, abych ulehla a v klidu přemýšlela. To je tedy dvojí život jako v Josefu Balsamovi. Ve snech jsem se s ním právě vdala a dnes večer odjedu z Paříže zvláštním vlakem. Ve skutečnosti se vracím z kavárny a jedu do divadla. Nemohu už nic číst kromě svého deníku – jsem v knize X, v předvečer dne, kdy mi Elder řekl:
„Vévoda z Hamiltonu se bude ženit s dcerou vévody z Manchesteru.“
Po kterýchžto slovech jsem se tak třásla.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „buia compagnia“ – žertovné označení skupiny mladíků. ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky. ↩