Středa, 3. března 1875

škrtnutoNa zítřek je ohlášena návštěva u císařovny při příležitosti nástupu našeho Pána na trůn a osvobození nevolníků.
Opět den, kdy jen jíme pomeranče, omeletky a chleba a mluvíme o Miloradovitchovi. Cožpak si mě matka tak málo cení, že jí ten sňatek tolik leží na srdci a přeje si ho jako mou nejvyšší slávu a blaženost?
Alexandre vypráví, že ten mladý hlupák je proslulý svou hloupostí – hloupý jako Miloradovitch, říká se tam. To není na škodu. Dále říká, že se chce pořád ženit a že docela nedávno měla jeho matka velkou práci ho odvrátit od mladé Cikánky, do které se pobláznil, a pak ještě říká, že kdybych jela do Ruska, nic na světě by nebylo snadnější zařídit než ten sňatek. Ovšem – ten chlapec chce pojmout každou sukni, kterou potká. Krásná pocta pro mě. Vzal by si mě jako kteroukoli jinou a já bych neměla ani tu slávu, že by mě miloval pro to, co jsem. Fuj!
Když se mě máma ptala, proč nepovažuji tu partii za vhodnou – předně protože je příliš mladý, všechno bych ho naučila, udělala bych z něj muže, aby mi za deset let, a i dříve, dělal ze života peklo a využíval přitom mých vlastních lekcí. Na mou věru, to by bylo příliš hloupé.
Končím tím, čím jsem měla začít – dnes ráno v jedenáct jdeme na mši do paláce, mši u příležitosti nástupu Císaře na trůn a osvobození nevolníků (šedé šaty, sluší). Saša, Nadinka, já a Dina. Přišli nás o tom uvědomit včera, jako všechny Rusy bydlící v San Remu.
Přiznávám, že ve chvíli, kdy kočár vjel na dvůr a zastavil přede dveřmi a vrátný v císařské livreji celý pokrytý zlatem a ruskými orly otevřel dvířka, byla jsem celá zmatená a krev mi stoupla do tváře. Celé to lokajstvo nás zdravilo a vedlo, jako bychom skutečně byli osobnosti – u samého vchodu mě popadla závrať z toho, že se ocitám v paláci císařovny jen tak, najednou a bez jakéhokoli důvodu.
Kostel je zřízen v jednom přízemním sále a kněz z ruského parníku slouží mši, která už začala, když jsme vstoupili. Její Veličenstvo se zdržovalo v jiném pokoji, u dveří sálu, a když jsem se naklonila doprava, mohla jsem vidět křeslo, o které se opírala, její bílou ruku s dlouhými růžovými prsty pokrytými prsteny – naklonila jsem se ještě víc a spatřila její tvář, ale právě v tu chvíli zvedla oči a upřela je do mých, takže jsem si víc netroufala. Kromě nás tam bylo ještě několik dam nepatřících ke Dvoru. Císařovniny dámy stály za ní a spatřila jsem je, teprve když vstoupila do sálu, aby políbila kříž, přijala prosforu z rukou kněze a políbila mu ruku – naši vladaři to dělají, aby šli příkladem. Za ní vyšly dvorní dámy, generálové a komorníci a Botkine, k nepoznání v mundúru, s kříži a velkými stuhami řádů. Ostatně si je plně zaslouží, neboť z té chorobné, bledé ženy udělal ženu silnou, růžovou a ještě mladou. Neměla klobouk, na hlavě jen jakousi mašli z černé krajky, oblečena v sukni ze švestkového hedvábí a přes ni v blankytně modrém oděvu s třásněmi a modrými mašlemi. Uprostřed bohoslužby se mi zatočila hlava, bezpochyby z nedostatku jídla a z kadidla, jímž kněz zahrnoval věřící – musela jsem vyjít na schodiště, kde mi přinesli židli; tam vsedě jsem viděla přijíždět pět nebo šest landau plných námořních důstojníků ve velkém mundúru a trojhranném klobouku – viděla jsem je vcházet jako skrze mlhu, tak špatně mi bylo.
Když jsem se konečně vzpamatovala, vrátila jsem se dovnitř a díky Bohu jsem mohla zůstat klidně až do konce. Po bohoslužbě všichni vyšli a chodba se naplnila všemožnými lidmi v mundúrech, lokaji a soukromými osobami jako my. Pak rozestavili námořníky podél celého schodiště, jednoho na každý schod, vedle květináče. Poté – bez obřadů, docela pokojně, jako pouhá smrtelnice – vyšlo nakonec i Její Veličenstvo; šla dost rychle [Zrušen 1 řádek], poklonili jsme se, když nás míjela. Když vystoupila o několik schodů, zastavila se na okamžik, aby pronesla posvátná slova: „Zdrávi buďte, děti!“ – r vyslovovala jako Romanoffové, ale s dost výrazným německým přízvukem –, a námořníci odpověděli bez nejmenšího nadšení a slabě: „Přejeme zdraví Vaší Císařské Výsosti!“ – tím způsobem, jakým se to říká vždycky a který se nápadně podobá křiku krocana, neboť nebylo možno rozumět ani slovu, ale protože každý předem ví, co to je, spokojí se s tou krocaní mluvou.
O několik schodů výš – totéž pozdravení.
Poté odjíždíme. Ale jak Císařovna, dvůr, mi připadaly tak přístupné, tak prosté, že se z toho nemohu vzpamatovat. Byla jsem tam jako první ženština z ulice, a to mě trochu uvádělo do rozpaků. Napadá mě přitom, že můj ctihodný otec, maršálek šlechty, bude jmenován komořím, což nám dává právo chodit ke Dvoru. Ó! Pro to jsem ochotna jít za ním a usmířit se, což není těžké, uvážíme-li, že na jakýsi mámin příslib si nechal namalovat portrét v celé postavě, pověsil ho v sále a pozval veškerou šlechtu kraje, aby oslavila blízký příjezd jeho ženy. Chudák hlupáček! Chtěl by mít ženu jako kus nábytku, neboť miluje společnost, pocty, nádheru, velkolepost, je marnivý a pyšný – v tom jsem po něm.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩