Čtvrtek, 4. března 1875

Konečně opouštíme to milé San Remo, s jistou lítostí kvůli mámě. Ale představte si – ten malý polský pedant tam byl a jeho matka mluvila s mou o sňatku svého syna. Neslýchaným štěstím jsem přijela do San Rema několik hodin poté, co odjel.
Ve dvě v Monte Carlu – po tom prokletém městě, odkud přijíždím, mi Monte Carlo připadá nádhernější než kdy jindy a obdivuji ho, jako bych ho viděla poprvé. Ihned jdeme na oběd, což je pro mě velká úleva, neboť jsem nejedla od neděle. Vše mi připadá obdivuhodně servírované a vstávám od stolu v nejlepší náladě. Saša odvádí děti do zahrady a já vedu Nadinku do salónů. Byly jsme u stolu trente-et-quarante, když jsem ucítila, že se na mě někdo dívá – podívám se také, je to Furstenberg, muž s kloboukem. Nepostřehnutelně stisknu Nadince paži a odcházíme – cítím, jak rudnu, ale pohled toho blonďáčka mě sledoval, takže myslím, že mě viděl zrůžovět. O kousek dál potkávám jeho svatou rodinu, která se rovněž namáhá, aby se na mě podívala – stará vyvalila oči víc než ostatní. Nevím proč, ale je mi nepříjemné, když si mě takhle prohlížejí.
Pak jsem naše Rusy zavedla na koncert a ukázala jim střelnici a všechny terasy.
Ve čtyři a půl odjíždíme a v půl šesté přijíždíme do našeho milého Nice, toho nejodpornějšího ze všech měst pro naše nemožné postavení.
Jsem hrdá na to, že ani na okamžik nezapomínám na své ponížení ani na svou lásku. Píšu až do dvou a uléhám, aniž bych na cokoli myslela.