❦
Sobota, 27. února 1875
Samedi, 27 février 1875
Chtěla jsem jet do San Rema, ale tetička, která se vrátila včera večer, se mě od rána desetkrát zeptala, jestli jedu, ačkoli jsem od rána říkala, že ano – to mě rozčílilo a nejedu.
Je voulais aller à San Remo mais la tante qui est rentrée hier au soir, m’a demandé dix fois depuis ce matin si j y vais quand je lui disais oui depuis le matin, cela m’a impatientée et je ne vais pas.
Nebe se rozjasní a jdu ven – opravdu, místo jara máme podzim, jak to mám ráda, chybí jen Blackprince a jeho psi.
Le ciel s’éclaircit et je sors, vraiment au lieu d’un printemps nous avons un automne comme j’aime, il ne manque que Blackprince et ses chiens.
Za chvíli si vyzvednu Nadinku, ale kolem Cercle zahlédnu kupé Terffiduy.
Dans quelque temps je prends Nadinka, mais en passant le Cercle j’aperçus le coupé de Terffidua.
„Nadinko, chceš jíst?“
-* Nadinka, veux-tu manger ?
„Ano.“
— Oui.
„Pojďme sem.“ – „Dobře.“ (Modré šaty a kabátek, šedý klobouk, sluší.) Pod galerií byl dav lidí, mezi nimi Manara, ten italský ničema, a Terffidua. Nadinka je velice pobouřená, že se na nás tolik dívá ta lůza – ne zvlášť Manara, ale všechna ta lůza vůbec. Zatímco jsme jedly, Manara přišel zaklepat na okno, aby přivolal slečnu od pultu – dost svérázný způsob volání, neboť vedle okna byly dveře –, ale protože se nikdo neozval, přišel ke dveřím s Terffiduou a dalším. Bídný Itale, za ty své drzé manýry mi zaplatíš! Znovu se zuřivě rozprší a jedeme k Tour Magnan, jakési ville, kde prý je nějaká chůva, a Nadinka jednu hledá.
— Allons ici. - C’est bien*. (Robe bleue et jaquette, chapeau gris bien), sous la galerie était une foule de gens entre autre Manara le faquin italien et Terffidua, Nadinka très scandalisée de nous voir tant regardées par cette canaille, non pas par Manara en particulier mais par toute la canaille en général. Pendant que nous prenions notre repas. Manara vint frapper à la fenêtre pour appeler la demoiselle de comptoir, manière assez fantaisiste d’appeler puisqu’à côté de la fenêtre était la porte, mais, personne ne venant à cet appel, il vint à la porte avec Terffidua et un autre. Misérable Italien tu me payeras tes airs impertinents ! La pluie recommence furieuse et nous allons à la Tour Magnan, espèce de villa où disait-on il y avait une bonne d’enfants et Nadinka en cherche une.
Pak s Alexandrem a Julií k Manbymu, Platonovi atd. Několik minut před večeří mě přepadne vzpomínka na vévodu, která mě přinutí opřít se o velké zrcadlo a zavřít oči. Když se vrátím z pavilonu, místo abych si oblékla župan na psaní a čaj, jak mám ve zvyku, sednu si na postel, ani nesundám šedou mantilu, ve které přecházím dvůr, a pláču, ale tiše a blaženě.
Puis avec Alexandre et Julie chez Manby, Platon etc. Quelques minutes avant dîner je suis prise d’un souvenir du duc qui me fait adosser à la grande glace et fermer les yeux. De retour du pavillon au lieu de passer ma robe de chambre pour écrire et prendre le thé, comme j’en ai l’habitude, je m’assis sur le lit sans même ôter la mantille grise, avec laquelle je traverse la cour et pleurai mais doucement et béatement.
Vložený list · Annotation ultérieure de Marie
[Poznámka: 13. prosince 1872, červenec 1872 – Oči zavřené, protože pak ho vidím lépe. Takže je to tedy pravda, není to představivost, nevymyslela jsem si to, nevytvořila? Čím více času plyne, tím více se o tom přesvědčuji. Je to přece jen zvláštní, zvláštní, protože je to poprvé. To existuje, to nebo něco jiného, neboť cítím cosi nového, sladkého, smutného, pak chvílemi zuřivého, bolestného, nevysvětlitelného. Takhle je mi, když myslím na toho muže, a na nikoho jiného, tedy je to on.
[Annotation: décembre 13,1872, juillet 1872 - Les yeux fermés parce qu’alors je le vois mieux. Alors c’est donc vrai, ce n’est pas l’imagination, je ne l’ai pas inventé, fait ? Plus de temps s’écoule et plus je m’en convainc. C’est étrange, pourtant, étrange parce que c’est la première fois. Cela existe, cela ou autre chose, puisque je sens quelque chose de nouveau, de doux, de triste, puis par moment de furieux, de douloureux, d’impossible à expliquer. Je suis comme cela quand je pense à l’homme, pas à une autre personne, donc c’est lui.
Jsem silná a hrdá, protože nosím v sobě svou lásku, skrytou přede všemi, ale je vpravdě má a střežím ji.
Je suis forte et orgueilleuse parce que je porte en moi mon amour, caché à tous, mais il est bien à moi et je le garde.
Silná a hrdá, ale i slabá a ponížená. Já – milovat jako první, já – toužit po muži, já – přiznat takovou nízkost!
Forte et orgueilleuse mais faible et humiliée aussi. Moi aimer la première, moi désirer un homme, moi avouer une pareille bassesse !
Cožpak jsem ho viděla a milovala, abych ho už nikdy nespatřila a aby se nikdy nic nedozvěděl? Cožpak bych tři roky dnem i nocí myslela na něj – nadarmo?
Est-ce que je l’aurais vu et aimé pour ne plus le revoir et pour qu’il ne sache jamais rien ? Est-ce que pendant trois ans j’aurais pensé nuit et jour à lui pour rien ?
Cožpak se to nikdy nedozví, cožpak mě jednoho dne nebude milovat? Cožpak bych se ponížila – nadarmo?
Est-ce qu’il ne le saura jamais, est-ce qu’il ne m’aimera pas un jour ? Est-ce que je me serais abaissée pour rien ?
Cožpak mi Bůh dal toto krásné tělo, tu hezkou tvář, tuto bílou pleť, růžové a svěží tváře, ty nachové rty a ty zlaté vlasy, abych se takto ztratila v temnotě? Ó! ne, ne, rozhodně ne – Bůh nic nedělá nadarmo! A co kdyby mě takovou stvořil, aby mě potrestal trýzněním?
Est-ce que Dieu m’a donné ce beau corps, cette jolie figure, cette peau blanche, des joues roses et fraîches, ces lèvres vermeilles et ces cheveux d’or pour que je me perde ainsi dans l’obscurité ? Oh ! non, non assurément non, Dieu ne fait rien pour rien ! Et s’il m’avait faite ainsi pour me punir en me tourmentant ?
Co kdyby mi dovolil věřit ve vlastní cenu, abych byla nešťastná?
S’il me permet de croire en ma valeur pour que je sois malheureuse ?
Neboť trest jsem si opravdu zasloužila, bývala jsem a jsem svéhlavá, povýšená; s dědečkem, s matkou a s tetičkou jsem jednala jako se sobě rovnými a se vším ostatním jako s podřadnými. Jsem marnivá a dychtivá po nádheře, po slávě!
Car j’ai bien mérité une punition, j’étais et je suis volontaire, hautaine; j’ai traité en égaux mon grand-père, ma mère, ma tante et en inférieur tout le reste. Je suis vaine et avide de pompe, de gloire !
Ale nejsem zlá, Bože můj, nejsem hrubá ke služebnictvu ani k chudým. Dávám, když mohu.
Mais je ne suis pas méchante, mon Dieu, je ne rudoie ni les domestiques ni les pauvres. Je donne quand je peux.
Přísahám, a ostatně přísahat nepotřebuji, Bůh dobře ví, že říkám pravdu – přísahám, že jsem nikdy neublížila s rozmyslem, že jsem nikdy nikoho nechtěla ponížit, že jsem nikdy nedala pocítit ani vychovatelce, ani nikomu závislému jeho méněcennost, což by bylo tak kruté, že jsem nikdy nebila psy – ach, lžu, lžu, několikrát, zuřivá, jsem chodila tišit hněv tím, že jsem bila svého ubohého Pratera – ale zato nikdy netýrám toulavé psy, naopak. Co ještě mohu říct na svou obhajobu.
Je jure et d’ailleurs je n’ai pas besoin de jurer, Dieu sait bien que je dis la vérité, je jure que je n’ai jamais fait de mal avec préméditation, que je n’ai jamais voulu humilier personne, que jamais je n’ai fait sentir ni à une institutrice ni à un obligé son infériorité ce qui serait si cruel, que je n’ai jamais battu les chiens, oh je mens, je mens, plusieurs fois, furieuse, je venais apaiser ma colère en donnant des coups à mon pauvre Prater, mais en revanche je ne maltraite jamais les chiens errants au contraire. Que puis-je dire encore pour me justifier.
Bože můj, chvílemi jsem prchlivá, ale nejsem zlá – vytýkala jsem mnohokrát Dině a jiným jejich nevědomost, ale jen když mě rozčilovali tím, že mi chtěli dokazovat věci, které neznali. Prosím Tě velmi pokorně za odpuštění, ó můj Bože, za všechny mé chyby úmyslné i neúmyslné – odpusť mi tedy, Velký Bože, buď milostivý.
Mon Dieu, par moments je suis emportée mais je ne suis pas méchante, j’ai reproché plusieurs fois à Dina et d’autres leur ignorance mais seulement quand ils m’impatientaient en voulant me prouver des choses qu’ils ne savaient pas. Je vous demande bien humblement pardon, ô mon Dieu de toutes mes fautes volontaires et involontaires, pardonnez-moi donc, Grand Dieu, soyez clément.
Potrestáš mě tedy, Pane, a necháš mě trpět? Neboť mám to zadostiučinění, že mohu říci, že trpím a............z lásky. Ale ne – nebylo příkladu, že by člověk miloval, aniž by se ta milovaná osoba dříve či později dozvěděla, a přece – kdyby na mě nikdy nepomyslel, měla bych odvahu říci... ach ne, ne!
Me punirez-vous donc Seigneur et me ferez vous souffrir, car j’ai la satisfaction de pouvoir dire que je souffre et............d’amour. Mais non il n’y a pas eu d’exemples qu’on aimât sans que la personne qu’on aime ne le sût tôt ou tard, et pourtant s’il ne pensera jamais à moi, aurai-je le courage de dire, oh non, non !
Ale co je láska? Ach! To je právě to. Každý to říká, nikdo to neví. Dali tomu podivnému pocitu jméno, jako dali jméno fluidum nesporné, ale nepochopitelné síle elektřiny – elektřiny, z níž udělali vědu, aniž by vůbec věděli, co to je, kterou vysvětlují aforismy, domněnkami, výmysly. Vysvětlovat věc, které nerozumíme – takové obludnosti se může dopustit jen učenec.
Mais qu’est-ce que l’amour ? Ah ! voilà. Chacun le dit, personne ne le sait. On a donné à cette sensation étrange un nom, comme on a donné le nom de fluide à la force incontestable mais incompréhensible de l’électricité, l’électricité dont on a fait une science sans seulement savoir ce que c’est, qu’on explique par des aphorismes, des suppositions des inventions. Expliquer une chose qu’on ne comprend pas, il faut être savant pour faire une pareille énormité.
Ale neříkají snad všichni ti učenci, všichni ti filozofové každou chvíli takové vznešené obludnosti, a nejsou snad samým věděním a duchem hlupáci?
Mais tous ces savants, tous ces philosophes ne disent-ils pas à chaque instant de ces sublimes énormités, et ne sont-ils pas des idiots à force de savoir et d’esprit.
Když čtu pasáže těch starých mudrců, těch slavných filozofů, nacházím čtvrtinu pravdy a zdravého rozumu a tři čtvrtiny nesmyslů a planého žvanění. Kolik jich vysvětlovalo lásku – jedni hrubě a materiálně, druzí hloupě, a je to přirozené, jak chtít vysvětlit, čemu nerozumíme? To nepopiratelně existuje, jako ohnivé koule, ale – ale co to je? Tady je třeba se zastavit, připustit, že to existuje, a vzdát se vysvětlování nevysvětlitelného.
Quand je lis des passages de ces sages anciens, de ces philosophes célèbres, je trouve un quart de vérité et de bon sens et trois quarts de non-sens et de vains radotages. Combien ont expliqué I amour, les uns grossièrement et matériellement, les autres bêtement, et c’est naturel, comment vouloir expliquer ce qu’on ne comprend pas. Cela existe incontestablement comme les boules de feu, mais, mais qu’est-ce que cela ? Voilà où il faut s’arrêter, admettre l’existence et renoncer à expliquer l’inexplicable.
Důkazem, že existují věci, které přesahují lidský rozum a stačí na ně jen rozum Boží, je, že Adam a Eva byli vyhnáni z Ráje za to, že chtěli příliš mnoho vědět.]
Preuve qu’il y a des choses au-dessus de l’intelligence humaine, et au niveau seulement de celle de Dieu, c’est qu’Adam et Eve furent chassés du Paradis pour avoir voulu trop savoir.]