Úterý, 23. února 1875

Adam je opilý, kamna se na nic nehodí a jsme bez oběda. Je třeba vědět, že když mám hlad, buď zdivočím, anebo pláču – dnes jsem plakala. Máma odjíždí do San Rema. Je to strašné. Lékaři její nemoci vůbec nerozumějí a všechno svádějí na nervy. Lékaři mají dvě východiska: plíce, nebo nervy.
Když mě přijde políbit před odjezdem, nadzvednu jí prstem ret a uvidím bledé, téměř bílé dásně – bylo jasně vidět, že v nich není krve. Zachvěla jsem se, tak děsivě bledě na mě ta jinak růžová tkáň zapůsobila. V pět mi Naďa navrhne jít se podívat na moře – za takového větru muselo být vskutku krásné. Nasadím si Dinin klobouk a vypadám jako jedna z těch anglických holčiček z rytin, pelerína lemovaná skunčí kožešinou přes hnědé šaty, které jsou dlouhé, bílý závoj, a takto přestrojená vycházím v jistotě – či spíš v naději –, že mě nikdo nepozná.
Házely jsme kameny do moře, a po této nevinné zábavě jsme došly až k Cercle a odtamtud jsme se vrátily. Za takového větru a v tuto hodinu nebyl na Promenádě nikdo kromě malého Španěla, který kolem nás kroužil, a Lucie Durandové, která projela v kočáře, poznala mě a opakovaně pozdravila s úsměvem – nepochybně kvůli mým dlouhým šatům. Večer, smutný večer, který trávím u stolu v mámině pokoji se Sašou, Naďou a tetičkou, pláčem – nebo spíš vyléváním proudů horkých a slaných slz doprovázených trpkými slovy. Saša se mě snažil uklidnit, ale marně.
A proč jsem plakala – stále pro to samé. „Neříkejte mi to, strejčku, sám tomu ani nevěříte, lidé jsou stvořeni k životu ve společnosti, Bůh jim dal řeč, aby vyjadřovali své myšlenky, ale komu? Svým bližním. I zvířata, podívejte se na psy – Viktor nezůstává sám, chodí na Promenádu, proč? Protože tam nachází jiné psy; divocí a krutí vlci také nežijí osaměle, ptáci létají v hejnech a ryby plavou v houfech. Ostatně proč vám říkám věci, které víte, které každý ví. Nemluvím o společenském životě, o trávení času na bálech a ve společnosti, ale žádám jen dost k tomu, abych žila slušně, jen slušně. Nic víc... a pláči, ale s odkrytou tváří a vztyčenou hlavou.“ – „Ale, Moussio,“ říká, „vždyť studujete, jste zaměstnaná.“ – „Tak právě! Proč tedy studuji, proč mám krásný hlas, proč mluvím několika jazyky? Rozhodně ne proto, abych byla zavřená mezi čtyřmi stěnami. Snad aby mě pochválili před nějakým příbuzným z Ruska?“ – „Ale proč si zoufáte, vy, které Bůh dal vše?“ – „Inu ano! Řeknu jako Rosina: k čemu je vtip, k čemu je krása – zavřená, ukrytá, osamocená, ubohá, jak jsem?“
A tak pořád, v deset jdu pracovat a v jedenáct uléhám zlomená a zoufalá. Neboť k mým chronickým starostem se připojuje strach o mámin život. Cítím se zvláště smutná a osamělá po jejím odjezdu, nikdy tomu tak nebylo. Mou modlitbou byl jeden dlouhý vzlyk, ale jakmile jsem ulehla, pustila jsem se do dlouhé rozpravy o tom, jak si pomoci, a výsledek mých výpočtů je skvělý. Bůh nechce, abych byla docela nešťastná, a posílá mi naději.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Le duc uscite degli medici“ (tak v textu; zřejmě „le due uscite dei medici“ – dvě východiska lékařů). ↩
Pozn. překl.: V originále anglicky: „skunks“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „fra quattro mura“. ↩
Pozn. překl.: V originále italsky: „a che serve lo spirito, a che giova la belleza“ – z Rosinina zpěvu v Rossiniho Lazebníku sevillském. ↩