Pondělí 15. února 1875

Zvykám si na naše nově příchozí a chvílemi věřím, že jsou dobří a upřímní. Vskutku, neškodí nám ničím jiným, než že se obohacují na náš účet.
Ale s Boží pomocí doufám, že dám věci do pořádku, až pojedu do Ruska.
Ve tři vycházím s tou malou Angličankou; rozhodně mám tu smůlu, že dostávám samé zvláštní Angličanky — hloupé a neschopné promluvit.
Skoro jsem se vrátila k práci, mám šest hodin v týdnu, které musím zaplnit kreslením a matematikou. Ty dvě věci mi zaberou všechen čas a budu mít čas na všechno, neboť čím víc ho mám, tím míň pracuji.
Neznám v tuto chvíli větší štěstí než studium.
Když jsem vycházela, potkala jsem de Gonzalèse, který šel k nám.
Věru! Chci znovu vidět toho ďábla, a myšlenka, že snad odjel, mě nesmírně otravuje.
Vymyslela jsem tři nebo čtyři róby na cestu do Ruska, a teď mě baví myslet na tu cestu; vždy potřebuji něco, po čem toužím nebo na co čekám.
Strýček tvrdí, navzdory přísloví, že nikdo není prorokem ve vlastní zemi, že budu mít ve své vlasti úspěch; tím lépe, je-li to pravda.
Jestli to pravda není, je mi to skoro jedno.
Dnes jsem zpívala a s radostí vidím, že se mi vrátil hlas, ne zcela, ale hodně. Čím bych jen mohla zaplnit tuto stránku? Mám chuť dnešní zápis skončit dole na této stránce. Smiluj se!
Ach! Jak nenávidím Poláky, prokleté plémě. Zbožňuji Angličany.
Prohlížím se v zrcadle a připadám si oslnivě bílá; má pleť musí omluvit lecjaký nedostatek v obličeji. Vskutku! Moje kůže je opravdu krásná a obdivuji ji — ach! kdyby ji tak obdivovali i druzí!

Poznámky

Pozn. překl.: V originále latinsky: „Miserere !“ ↩