Neděle 14. února 1875

Jdu do kostela s Dinou a Sašou (šedé, sluší); už dlouho jsem tam nebyla, ale pro mě je to skoro zbytečné, modlím se v kostele zřídka, neboť právě tam, říká se, přichází ďábel rozptylovat slušné lidi.
Když jsme vyšli, bylo na Promenádě hodně lidí. Alexandre chce promluvit s mou drahou tetičkou Tutcheffovou a přesvědčit ji, že hodně riskuje, když nás pomlouvá, jak to dělá. Bezpochyby ustoupí, neboť ten drahý Alexandre má neodolatelné argumenty. Na koncertě s Nadiou a Julií jsme se usadily v rohu parku u hotelu des Anglais, a tu jsem spatřila de Gonzalèse u jednoho kočáru, usmála jsem se na něj a pokynula mu ukazováčkem, aby přišel; okamžitě opustil ty dámy a přišel.
„Tak co, co má znamenat takové chování, drahý pane?“ byla má první slova; pak zpola se smíchem, zpola vážně jsem od něj žádala vysvětlení chování jeho ženy vůči nám a dala jsem mu pořádnou lekci ze zdvořilosti. Opravdu to za to stálo. Ta opice z Brazílie byla téměř, co říkám téměř, naprosto drzá.
V Paříži moje matka navštívila jeho ženu, v Nice jí tu návštěvu neoplácí, jako bychom vůbec neexistovaly. Dříve manžel dělal dvůr mámě, ale teď ta žena nemůže žárlit, ví dobře, že je vše skončeno, ostatně nic ani nezačalo.
De Gonzalès odpovídal chválou a nekonečnými komplimenty a přiznával, že je to jeho vina, že je to jejich vina: „A pak, co to má znamenat, pane. Moje matka a já jsme šly k paní de Gonzalèsové v Paříži jako první; v Nice, kde jsme byly dávno před vámi, ani ona, ani vaše dcera ani nepomyslí na to, aby nám návštěvu oplatily?“ „Přijdou.“
„Už je pozdě, příliš pozdě,“ řekla jsem přísněji, než jsem zamýšlela.
Konečně mám čistý stůl; už dávno jsem si to chtěla vyříkat s tím drahým přítelem, který mě vynáší do nebes.
„Mario, mé dítě,“ řekl tím svým španělským přízvukem a tím hlasem zpěvavým až k směšnosti, „víte, jak vás mám rád, důkazem jsou věci, které o vás všude říkám…“
„Spoustu hrůz, vsadím se!“
„Ó Mario, proč to říkáte, odvolejte ta slova.“
„Tak je odvolávám, a dál?“
„Vy jste, vy budete význačná žena, vy se povznášíte nad všechny.“
„Být méně než ostatní by bylo vpravdě zoufalé. Jsem upřímná, říkám věci, jak jsou, proto mi věřte, že vám dávám lekci ze zdvořilosti, nic jiného.“
„Potrestejte mě, jsem připraven, vím, že jsem vinný.“
„Bože, jediný trest, který vám mohu uložit, je přinutit vás, abyste tu zůstal.“
„Ó Mario, jsem okouzlen tímto trestem.“
„Ostatně, jestli se příliš nudíte, můžete odejít, dovoluju. Ne, poslouchejte, pane, opravdu si nevysvětluji vaši nezdvořilost; když jedna osoba navštíví druhou, ta druhá už jen ze zdvořilosti musí návštěvu oplatit, s tím, že pak nemusí pokračovat, každý je svobodný, víte.“ – Neříkám tu vše, co jsem mu řekla; zkrátka, jestli není hlupák, ví, na čem je.
„Myslel jsem, že vám na mně tolik nezáleží; když jsem přišel, odbyli mě ve dveřích.“
„Nuže! Předpokládejme, že nám na vás vůbec nezáleží, předpokládejme to, ale zdvořilost, to slovo, které jsem již několikrát opakovala, je velmi náročná, vězte to, pane.“
Pak mluvil o mámě, o svém přátelství k ní.
„Moje matka není žena, které se dělá dvůr, ujišťuji vás, přesvědčte se o tom, přesvědčte o tom všechny.“
Pak jsme mluvili o jiných věcech, a protože jsem řekla vše, mluvila jsem málo; dlouho už byl u nás, řekl to nejlepší, co se dalo říci, chválil mě do nemožna a odešel se slibem, že přijde zítra.
„Mohu zítra vidět vaši mámu?“
„Ach ne, ta nepřijímá. Jestli mě zítra zastihnete doma, promluvíme si znovu, protože jsem vám vynadala sotva desetkrát méně, než si zasloužíte.“
„Dobrá, Mario, mé dítě, já jsem vždycky vašeho mínění, nikdy jsem neslyšel nikoho tak rozumně uvažovat. Kdy jste tedy doma?“
„Ale každý den do půl třetí.“
„Sbohem,“ zazpíval.
„Na shledanou,“ řekla jsem.
Dobrá, jsem spokojená; přes jeho medové řeči je to drzoun, a ačkoli ve všem, co řekl, nebyla ani jízlivost, ani nic nepříjemného, zuřím, jak jsem mu to několikrát řekla. Mluvila jsem dobře, ví, kdo jsem. Nemlčím jako máma atd., nenechávám věci být, ale útočím a předvídám, že budu napadena, a bráním se, když jsem.
Z koncertu k Rumpelmayerovi, odtud do cirkusu, Popelku hrála drobotina od dvou do osmi let.
Mám ráda pohádky, rozněcují mi obrazotvornost.
Alexandre řekl, že Miloradovitch dělá dvůr dceři našeho souseda v Rusku, Zenkovského. To rozrušilo mámu a tetičku; celou dobu, co jsem byla u mámy, se mluvilo jen o tom pohádkovém princi.
Při pouhém pomyšlení, že by si mě mohl vzít, máma oživne, celá nemocná a zesláblá se nadzvedne, oči jí zasvítí, tváře se jí zbarví; jen abych ji takhle viděla, zůstávám a poslouchám, co se říká o té skvělé partii.
Marně se snažím dokázat, že je to partie velmi obyčejná a že kdo si o ní tolik myslí, musí mít velmi úzký obzor.
„Ach! To by opravdu byl osud,“ zvolala máma, „Vassilissa Jegorovna se málem provdala za Miloradovitche, a on ji opustil, zůstala starou pannou; já se měla vdát za Miloradovitche, bratra toho druhého, ale zemřel a nestihla jsem to; zkrátka, jestli unikne i tenhle, bude to osud.“
„Ale já ho nechci, matko! Bože!! Jestli se teď tolik mluví, až mě požádá o ruku, pokud taková blaženost nastane, sežerou mě, ohryzají, máma za hlavu, tetička za nohy a Dina za prostředek, a sní mě!“
Všichni se smáli, já také. Chudinka máma, je to její sen; snad se splní, přeji jí to, ne sobě. Je z výborné staré šlechty, mladý, sotva dvacet let, krásný prý a velmi bohatý, něco kolem tří set tisíc franků ročního důchodu. Ostatně mi nebude proti mysli si ho vzít.
Nemiluji a nebudu milovat nikoho. Vzpomínám na vévodu z Hamiltonu, a ta vzpomínka mi může naplnit srdce.

Poznámky

Pozn. překl.: Pan de Gonzalès Moreno byl Argentinec, ne Brazilec. Viz poznámku u 020/1874-06-19. ↩
Pozn. překl.: V originále de Gonzalès říká „mon en fanne“ — zkomolenina „mon enfant“ se španělským přízvukem. ↩
Pozn. překl.: Marie foneticky zapisuje de Gonzalèsovu španělskou výslovnost: „Câtiez moi, zé sous prêt, zé sais que zé souis fautif“ místo „Châtiez-moi, je suis prêt, je sais que je suis fautif.“ ↩
Pozn. překl.: Opět foneticky: „zé souis ençannté de ce çâtimann“ místo „je suis enchanté de ce châtiment.“ ↩
Pozn. překl.: De Gonzalès říká „désonner“ místo „raisonner“ — Marie zachycuje jeho zkomoleninu a označuje ji [sic]. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩