Neděle 14. února 1875
Jdu do kostela s Dinou a Sašou (šedé, dobře); už dlouho jsem tam nebyla, ale pro mě je to skoro zbytečné, modlím se v kostele zřídka, neboť právě tam, říká se, přichází ďábel rozptylovat slušné lidi. Na Promenádě, když jsme vyšli, bylo hodně lidí. Alexandre chce promluvit s mou drahou tetičkou Tutčevovou a přesvědčit ji, že hodně riskuje, když nás pomlouvá, jak to dělá. Bezpochyby ustoupí, neboť ten drahý Alexandre má neodolatelné argumenty. Na koncertě s Nadiou a Julií jsme se usadily v rohu parku u hotelu des Anglais, a tu jsem spatřila de Gonzalèse u jednoho kočáru, usmála jsem se na něj a ukázala mu ukazováčkem, aby přišel; okamžitě opustil ty dámy a přišel.— Tak co, co to má znamenat, toto chování, drahý pane? — byla má první slova; pak zpola se smíchem, zpola vážně jsem od něj žádala vysvětlení chování jeho ženy vůči nám a pěkně a zdárně jsem mu dala lekci ze zdvořilosti. Opravdu to za to stálo. Ta opice z Brazílie byla téměř, co říkám téměř, naprosto drzá. V Paříži moje matka navštívila jeho ženu, v Nice jí tu návštěvu neopětuje, jako bychom vůbec neexistovaly. Dříve manžel dělal dvůr mámě, ale teď ta žena nemůže žárlit, ví dobře, že je vše skončeno, ostatně nic ani nezačalo. De Gonzalès odpovídal chválou a nekonečnými komplimenty, přiznávaje, že nemá pravdu, že nemají pravdu: — A pak, co to má znamenat, pane. Moje matka a já jsme šly k paní de Gonzalèsové v Paříži jako první; v Nice, kde jsme daleko dříve než vy, ani ona ani vaše dcera nepomyslí, aby nám tu návštěvu oplatily? Přijdou.
— Je příliš pozdě, řekla jsem přísněji, než jsem zamýšlela. Konečně mám čistý stůl; už dávno jsem se chtěla mít tu rozmluvu s tím drahým přítelem, který mě vynáší do nebes.
— Mario, mé dítě,1 řekl tím svým španělským přízvukem a tím zpěvavým hlasem až k směšnosti, víte, jak vás mám rád, důkazem jsou věci, které o vás všude říkám:
— Spoustu hrůz, vsadím se!
— Ó Mario, proč to říkáte, odvolejte ta slova.
— Tak je odvolávám, a dál?
— Vy jste, vy budete nadřazená žena, vy se povznášíte nad všechny.
— Být méně než ostatní by bylo vpravdě zoufalé. Jsem upřímná, říkám věci, jak jsou, proto mi věřte, že je to lekce ze zdvořilosti, co vám dávám, nic jiného.
— Potrestejte mě, jsem připraven, vím, že jsem vinný.2
— Bože, jediný trest, který vám mohu uložit, je přinutit vás, abyste tu zůstal.
— Ó Mario, jsem okouzlen tímto trestem.3
— Ostatně, jestli se příliš nudíte, můžete odejít, dovoluju. Ne, poslouchejte, pane, opravdu si nevysvětluji vaši nezdvořilost; když jedna osoba navštíví druhou, tato druhá, třeba jen ze zdvořilosti, musí návštěvu oplatit, s tím, že pak nemusí pokračovat, každý je svobodný, víte. — Neříkám tu vše, co jsem mu řekla; zkrátka, jestli není hlupák, ví, na čem je.
— Myslel jsem, že na mně tolik nezáleží; když jsem přišel, přijali mě u dveří.
— Nuže! Předpokládejme, že na vás vůbec nezáleží, předpokládejme to, ale zdvořilost, to slovo, které jsem již několikrát opakovala, je velmi náročná, vězte to, pane. Pak mluvil o mámě, o svém přátelství k ní.
— Moje matka není žena, které se dělá dvůr, ujišťuji vás, přesvědčte se o tom, přesvědčte o tom všechny. Pak jsme mluvili o jiných věcech, a protože jsem řekla vše, mluvila jsem málo; dlouho už byl u nás, řekl vše, co se mohlo říci nejlepšího, chválil mě do nemožna a odešel se slibem, že přijde zítra.
— Mohu zítra vidět vaši maminku?
— Ach ne, ta nepřijímá. Jestli mě zítra zastihnete doma, promluvíme si znovu, protože jsem vám vynadala sotva desetkrát méně, než si zasloužíte.
— Dobrá, Mario, mé dítě, já jsem vždycky vašeho mínění, nikdy jsem neslyšel osobu tak rozumně uvažovat.4 Kdy jste tedy doma?
— Ale každý den do půl třetí.
— Sbohem, zazpíval.
— Na shledanou, řekla jsem. Dobrá, jsem spokojená; přes jeho medové řeči je to drzoun, a ačkoli ve všem, co řekl, nebyla ani jízlivost, ani nic nepříjemného, zuřím, jak jsem mu to několikrát řekla. Mluvila jsem dobře, ví, kdo jsem. Nemlčím jako máma atd., nenechávám věci být, ale útočím a předvídám, že budu napadena, a bráním se, když jsem. Od koncertu k Rumpelmayerovi, odtud do cirkusu, Popelka hraná bambíny od dvou do osmi let. Mám ráda pohádky, rozohňují mou obrazotvornost. Alexandre řekl, že Miloradovič dělá dvůr dceři našeho souseda v Rusku, Zenkovského. To rozrušilo mámu a tetičku; zatímco jsem zůstala u mámy, mluvilo se jen o tomto princi z pohádky. Při pouhém pomyšlení, že by si mě mohl vzít, máma oživne, celá nemocná a zesláblá se nadzvedne, oči jí zasvítí, tváře se jí zbarví; jen abych ji viděla takto, zůstávám a poslouchám, co se říká o té skvělé partii. Marně se snažím dokázat, že je to partie nanejvýš průměrná a že aby si o ní člověk tolik myslel, musí mít velmi úzký rozum.
— Ach! To by opravdu byl osud, zvolala máma, Vassilissa Jegorovna málem se provdala za Miloradoviče, a on ji opustil, zůstala starou pannou; já se měla vdát za Miloradoviče, bratra toho druhého, ale zemřel a nestihla jsem to; a konečně jestli tento zase unikne, bude to osud.
— Ale já ho nechci, matko! Bože!! Jestli se teď tolik mluví, až mě požádá o ruku, pokud taková blaženost nastane, sežerou mě, ohryzají, máma za hlavu, tetička za nohy a Dina za prostředek, a sní mě! Všichni se smáli, já také. Chudinka máma, je to její sen; snad se splní, přeji jí to, ne sobě. Je výborné a staré šlechty, mladý, sotva dvacet let, krásný prý a velmi bohatý, něco kolem tří set tisíc franků ročního důchodu. Ostatně mi nebude proti mysli si ho vzít. Nemiluji a nebudu milovat nikoho. Vzpomínám na vévodu z Hamiltonu, a tato vzpomínka může zaplnit mé srdce.
Dimanche, 14 février 1875 Je vais à l'église avec Dina et Sacha (gris, bien) depuis longtemps je n'y suis allée, mais c'est presque inutile pour moi je prie rarement à l'église car c'est là, dit-on, que le diable vient distraire les honnêtes gens. Il y avait beaucoup de monde à la Promenade quand nous sortîmes. Alexandre veut parler à ma chère tante Tutcheff et la convaincre qu'elle risque beaucoup en nous diffamant comme elle le fait. Sans doute elle cédera, car ce cher Alexandre a des arguments irrésistibles. A la musique avec Nadia et Julie, nous nous plaçâmes au coin du jardin côté de l'hôtel des Anglais, alors j'aperçus de Gonzalès près d'une voiture, je lui souris et fis signe avec l'index de venir, aussitôt il quitta les dames et vint. — Eh bien ! Que veut dire cette conduite, mon cher Monsieur ? furent mes premières paroles, alors moitié riant, moitié sérieusement je lui demandai raison de la conduite de sa femme envers nous, et lui donnai bel et bien une leçon de politesse. En vérité cela en valait la peine. Ce singe du Brésil a été presque, que dis-je presque, entièrement impertinent. A Paris ma mère a fait visite à sa femme, à Nice elle ne la lui rend pas, tout comme si nous n'existions pas. Avant, le mari a fait la cour à maman, mais à présent cette femme ne peut pas être jalouse, elle sait bien que tout est fini, d'ailleurs il n'y avait rien de commencé. De Gonzalès répondait par des louanges et des compliments sans fin avouant qu'il a tort, qu'ils ont tort, - Et puis, que veut dire cela, monsieur. Ma mère et moi étions allées chez Mme de Gonzalès à Paris les premières, à Nice où nous sommes bien avant vous ni elle ni votre fille ne pensent même pas à nous rendre cette visite ? Elles viendront. — Il est bien tard, trop tard - dis-je plus sévèrement que je n'en avais l'intention. J'ai le cœur net enfin, depuis longtemps j'avais envie d'avoir cette explication avec ce cher ami qui m'élève jusqu'aux astres. Maria, mon en fanne, dit-il avec cet accent espagnol, et cette voix chantante jusqu'au ridicule, vous savez comme je vous aime, preuve les choses que je dis partout de vous: — Une quantité d'horreurs, je parie ! — O Maria, pourquoi dites-vous cela, retirez ces paroles. — Eh bien je les retire, après ? — Vous êtes, vous serez une femme supérieure, vous vous élevez au-dessus de tout le monde. — Etre moins que les autres serait désespérant, en vérité. Je suis franche, je dis les choses comme elles sont, aussi croyez bien que c'est une leçon de politesse que je vous donne, pas autre chose. — Câtiez moi, zé sous prêt, zé sais que zé souis fautif. — Mon Dieu le seul châtiment que je puisse vous infliger c'est de vous forcer de rester là. — O Maria zé souis ençannté de ce çâtimann. — Après tout si vous vous ennuyez par trop vous pouvez vous en aller je permets. Non, écoutez Monsieur, vrai je ne m'explique pas votre impolitesse, quand une personne fait une visite à une autre, cette autre, rien que par politesse, doit la lui rendre, sauf après de ne pas continuer, chacun est libre vous savez. - Je ne dis pas ici tout ce que je lui ai dit, en un mot, s'il n'est pas un imbécile, il sait à quoi s'en tenir. — Je croyais que vous ne teniez pas autant à moi, quand je suis venu on m'a reçu à la porte. — Eh bien ! supposons qu'on ne tienne pas du tout à vous, supposons cela, mais la politesse, ce mot que j'ai répété plusieurs fois déjà, est très exigeante, sachez cela, monsieur. Alors il parla de maman, de son amitié pour elle. — Ma mère n'est pas une femme à laquelle on puisse faire la cour, je vous assure, persuadez-vous cela, persuadez cela à tout le monde. Après nous avons parlé d'autres choses et ayant tout dit je parlai peu, il y avait longtemps qu'il était près de nous, il a dit tout ce qu'on pouvait dire de mieux, m'a vanté à l'impossible et s'en alla promettant de venir demain. Pourrai-je voir votre maman demain: — Oh non, elle ne reçoit pas. Si vous me trouvez chez moi demain, nous reparlerons, car je vous ai grondé juste dix fois moins que vous le méritez. — Bien, Maria mon enfant, je suis toujours de votre avis, je n'ai jamais entendu une personne désonner [sic] comme vous. Ainsi quand êtes-vous chez vous ? — Mais tous les jours jusqu'à deux heures et demie. — Adieu, chanta-t-il. — Au revoir, dis-je. Bien, je suis contente, malgré ses paroles de miel, c'est un impertinent et bien que dans tout ce qu'il a dit il n'y avait ni raillerie ni autre chose de désagréable, je suis furieuse, comme je le lui ai dit plusieurs fois. J'ai bien parlé, il sait ce que je suis. Je ne me tais pas comme maman etc. je ne laisse pas aller les choses, mais j'attaque et je prévois d'être attaquée et je me défends quand je le suis. De la musique chez Rumpelmayer, de là au cirque, Cendrillon jouée par des bambins de deux à huit ans. J'aime les contes de fées, iis me montent l'imagination. Alexandre a dit que Miloradovitch fait la cour à la fille de notre voisin en Russie, Zenkovski. Ceci a bouleversé maman et ma tante, pendant que je restais chez maman on n'a parlé que de ce prince charmant. A la seule pensée qu'il peut m'épouser maman s'anime, toute malade et toute affaiblie qu'elle est se soulève, ses yeux brillent, ses joues se colorent, seulement pour le plaisir de la voir, ainsi je reste et j'écoute ce qu'on dit de ce parti brillant. J'essaye bien en vain de prouver que c'est un parti fort ordinaire, et que pour en penser tant il faut avoir un esprit bien étroit. — Oh ! ce serait vraiment la fatalité, s'écria maman, *Vassilissa Egorovna* a failli épouser un Miloradovitch, et il l'a abandonnée, elle est restée vieille fille; moi j'épousais un Miloradovitch, le frère de l'autre, mais il est mort et je n'eus pas le temps, enfin si celui-ci échappe encore, ce sera la fatalité. Mais je n'en veux pas ma mère; mon Dieu ! ! Si maintenant on en parle tant, le jour où il me demandera en mariage, si pareil bonheur arrive, on me dévorera, rongera, maman par la tète, ma tante par les pieds et Dina par le milieu et on me mangera ! Tout le monde se mit à rire, moi aussi. Pauvre maman, c'est son rêve, peut-être se réalisera-t-il, je le souhaite pour elle, pas pour moi. Il est d'excellente et vieille noblesse, jeune, vingt ans à peine, beau dit-on et très riche, quelque chose comme trois cent mille francs de rente. D'ailleurs je n'aurai pas de répugnance à l'épouser. Je n'aime et n'aimerai personne. Je me souviens du duc de Hamilton, et ce souvenir peut remplir mon cœur.