Neděle 14. února 1875

Jdu do kostela s Dinou a Sašou (šedé, dobře); už dlouho jsem tam nebyla, ale pro mě je to skoro zbytečné, modlím se v kostele zřídka, neboť právě tam, říká se, přichází ďábel rozptylovat slušné lidi. Na Promenádě, když jsme vyšli, bylo hodně lidí. Alexandre chce promluvit s mou drahou tetičkou Tutčevovou a přesvědčit ji, že hodně riskuje, když nás pomlouvá, jak to dělá. Bezpochyby ustoupí, neboť ten drahý Alexandre má neodolatelné argumenty. Na koncertě s Nadiou a Julií jsme se usadily v rohu parku u hotelu des Anglais, a tu jsem spatřila de Gonzalèse u jednoho kočáru, usmála jsem se na něj a ukázala mu ukazováčkem, aby přišel; okamžitě opustil ty dámy a přišel.
— Tak co, co to má znamenat, toto chování, drahý pane? — byla má první slova; pak zpola se smíchem, zpola vážně jsem od něj žádala vysvětlení chování jeho ženy vůči nám a pěkně a zdárně jsem mu dala lekci ze zdvořilosti. Opravdu to za to stálo. Ta opice z Brazílie byl téměř, co říkám téměř, naprosto drzý. V Paříži moje matka navštívila jeho ženu, v Nice jí tu návštěvu neopětuje, jako bychom vůbec neexistovaly. Dříve manžel dělal dvůr mámě, ale teď ta žena nemůže žárlit, ví dobře, že je vše skončeno, ostatně nic ani nezačalo. De Gonzalès odpovídal chválou a nekonečnými komplimenty, přiznávaje, že nemá pravdu, že nemají pravdu: — A pak, co to má znamenat, pane. Moje matka a já jsme šly k paní de Gonzalèsové v Paříži jako první; v Nice, kde jsme daleko dříve než vy, ani ona ani vaše dcera nepomyslí, aby nám tu návštěvu oplatily? Přijdou.
— Je příliš pozdě, řekla jsem přísněji, než jsem zamýšlela. Konečně mám čistý stůl; už dávno jsem se chtěla mít tu rozmluvu s tím drahým přítelem, který mě vynáší do nebes.
— Mario, mé dítě,¹ řekl tím svým španělským přízvukem a tím zpěvavým hlasem až k směšnosti, víte, jak vás mám rád, důkazem jsou věci, které o vás všude říkám:
— Spoustu hrůz, vsadím se!
— Ó Mario, proč to říkáte, odvolejte ta slova.
— Tak je odvolávám, a dál?
— Vy jste, vy budete nadřazená žena, vy se povznášíte nad všechny.
— Být méně než ostatní by bylo vpravdě zoufalé. Jsem upřímná, říkám věci, jak jsou, proto mi věřte, že je to lekce ze zdvořilosti, co vám dávám, nic jiného.
— Potrestejte mě, jsem připraven, vím, že jsem vinný.²
— Bože, jediný trest, který vám mohu uložit, je přinutit vás, abyste tu zůstal.
— Ó Mario, jsem okouzlen tímto trestem.³
— Ostatně, jestli se příliš nudíte, můžete odejít, dovoluju. Ne, poslouchejte, pane, opravdu si nevysvětluji vaši nezdvořilost; když jedna osoba navštíví druhou, tato druhá, třeba jen ze zdvořilosti, musí návštěvu oplatit, s tím, že pak nemusí pokračovat, každý je svobodný, víte. — Neříkám tu vše, co jsem mu řekla; zkrátka, jestli není hlupák, ví, na čem je.
— Myslel jsem, že na mně tolik nezáleží; když jsem přišel, přijali mě u dveří.
— Nuže! Předpokládejme, že na vás vůbec nezáleží, předpokládejme to, ale zdvořilost, to slovo, které jsem již několikrát opakovala, je velmi náročná, vězte to, pane. Pak mluvil o mámě, o svém přátelství k ní.
— Moje matka není žena, které se dělá dvůr, ujišťuji vás, přesvědčte se o tom, přesvědčte o tom všechny. Pak jsme mluvili o jiných věcech, a protože jsem řekla vše, mluvila jsem málo; dlouho už byl u nás, řekl vše, co se mohlo říci nejlepšího, chválil mě do nemožna a odešel se slibem, že přijde zítra.
— Mohu zítra vidět vaši maminku?
— Ach ne, ta nepřijímá. Jestli mě zítra zastihnete doma, promluvíme si znovu, protože jsem vám vynadala sotva desetkrát méně, než si zasloužíte.
— Dobrá, Mario, mé dítě, já jsem vždycky vašeho mínění, nikdy jsem neslyšel osobu tak rozumně uvažovat.⁴ Kdy jste tedy doma?
— Ale každý den do půl třetí.
— Sbohem, zazpíval.
— Na shledanou, řekla jsem. Dobrá, jsem spokojená; přes jeho medové řeči je to drzoun, a ačkoli ve všem, co řekl, nebyla ani jízlivost, ani nic nepříjemného, zuřím, jak jsem mu to několikrát řekla. Mluvila jsem dobře, ví, kdo jsem. Nemlčím jako máma atd., nenechávám věci být, ale útočím a předvídám, že budu napadena, a bráním se, když jsem. Od koncertu k Rumpelmayerovi, odtud do cirkusu, Popelka hraná bambíny od dvou do osmi let. Mám ráda pohádky, rozohňují mou obrazotvornost. Alexandre řekl, že Miloradovič dělá dvůr dceři našeho souseda v Rusku, Zenkovského. To rozrušilo mámu a tetičku; zatímco jsem zůstala u mámy, mluvilo se jen o tomto princi z pohádky. Při pouhém pomyšlení, že by si mě mohl vzít, máma oživne, celá nemocná a zesláblá se nadzvedne, oči jí zasvítí, tváře se jí zbarví; jen abych ji viděla takto, zůstávám a poslouchám, co se říká o tom skvělém partii. Marně se snažím dokázat, že je to partie nanejvýš průměrná a že aby si o ní člověk tolik myslel, musí mít velmi úzký rozum.
— Ach! To by opravdu byl osud, zvolala máma, Vassilissa Jegorovna málem se provdala za Miloradoviče, a on ji opustil, zůstala starou pannou; já se měla vdát za Miloradoviče, bratra toho druhého, ale zemřel a nestihla jsem to; a konečně jestli tento zase unikne, bude to osud.
— Ale já ho nechci, matko! Bože!! Jestli se teď tolik mluví, až mě požádá o ruku, pokud taková blaženost nastane, sežerou mě, ohryzají, máma za hlavu, tetička za nohy a Dina za prostředek, a sní mě! Všichni se smáli, já také. Chudinka máma, je to její sen; snad se splní, přeji jí to, ne sobě. Je výborné a staré šlechty, mladý, sotva dvacet let, krásný prý a velmi bohatý, něco kolem tří set tisíc franků ročního důchodu. Ostatně nebudu mít odpor si ho vzít. Nemiluji a nebudu milovat nikoho. Vzpomínám na vévodu z Hamiltonu, a tato vzpomínka může zaplnit mé srdce.