Pondělí 15. února 1875

Zvykám si na naše nově příchozí a chvílemi je považuji za dobré a upřímné. Vskutku, nepáchají jiné zlo, než že se obohacují na náš účet. Ale s Boží pomocí doufám, že dám věci do pořádku, až pojedu do Ruska. Ve tři vycházím s tou malou Angličankou; rozhodně mám na ty Angličanky zvláštní smůlu, hloupé a neuměly mluvit. Skoro jsem se vrátila k práci, mám šest hodin v týdnu, které musím zaplnit kreslením a matematikou. S těmito dvěma věcmi bude veškerý můj čas zabrán a budu mít čas na všechno, neboť čím víc ho mám, tím míň pracuji. Neznám v tuto chvíli větší štěstí než studium. Na cestě ven jsem potkala de Gonzalèse, který šel k nám. Věru! Chci znovu vidět toho ďábla, a myšlenka, že snad odjel, mě nesmírně otravuje. Vymyslela jsem tři nebo čtyři róby na cestu do Ruska, a pro tuto chvíli je ta cesta myšlenkou, která mě baví; vždy potřebuji něco, po čem toužím nebo na co čekám. Můj strýček tvrdí, navzdory přísloví, že nikdo není prorokem ve vlastní zemi, že budu mít ve své vlasti úspěch; tím lépe, je-li to pravda. Jestli to pravda není, je mi to skoro jedno. Dnes jsem zpívala a s radostí vidím, že se mi vrátil hlas, ne zcela, ale hodně. Čím bych jen mohla zaplnit tuto stránku? Mám chuť ukončit svůj den na konci této stránky. Miserere! Ach! Jak nenávidím Poláky, prokleté plémě. Zbožňuji Angličany. Prohlížím se v zrcadle a shledávám, že mám oslnivě bílou pleť; můj teint musí omluvit lecjaký nedostatek v mém obličeji. Vskutku! Moje kůže je opravdu krásná a obdivuji ji — ach! kdyby ji tak obdivovali i druzí!