Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Neděle 7. února 1875

Připravila jsem projímací bonbóny pro svého drahého facchina — zkazí mu to karneval, chudákovi, ale bude to pomsta malá a podlá, ale lepší než nic.
Ve dvě a půl nebo ve tři odjíždíme — Cima, Olga, Paul, Dina a já — všichni v růžových dominech a v růžovém kočáře, koně pokrytí růžemi a řízeni růžovým kočím, a na kolenou, či spíše na jednom z předních sedadel, obrovská růžová krabice plná konfet.
Seděla jsem na improvizovaném sedadle — mezi kozlíkem a staženou střechou jsem nechala položit polštář, což nám dalo dvě výborná místa navíc.
Hned jak jsme vjeli do rue Saint-François-de-Paule, bitva začala, ale já jsem byla vlažná, neviděla jsem nikoho zajímavého, kromě Prodgersových a jejich věrných na tribuně prefektury, Durandových a ještě některých osob.
V jednom okně na Cours stál Fürstenberg; protože jsem střílela na všechny bez rozdílu, házela jsem na něj konfety dřív, než jsem ho poznala, ale ten bídník neodpověděl; přestala jsem, pokořená, zuřivá.
Potřebovala jsem to, abych ho nenáviděla úplně — dosud jsem ho nenáviděla napůl pro jeho podobnost s tím Polákem.
Karneval byl letos méně krásný než loni, je tu jen jeden průvod, méně alegorických vozů, méně kostýmů.
S Rusy z loňska se zase zuřivě bijeme... Pobavila jsem se prostředně.
Doufala jsem, že „zavraždím" Itala, a neviděla jsem ho. Ale vlastně teď si říkám: tím lépe! Tisíckrát lépe!
Jestli ho uvidím zítra nebo na masopustní úterý, rozdrtím ho svým pohrdáním; to je muž, kterého nenávidím pro něj samého, a ne pro jeho tvář, jako Merjevského a ty dva Lanelfardy, které tu vídám posledních pár dní a kteří se mu nápadně podobají, a tu Polku.
V půl desáté jdu s Dinou a Paulem přivítat Alexandra, který přijíždí z Ruska s rodinou. Ať je, jaký je, je to můj strýc a jdu ze zdvořilosti. Ale vlak přijede a nepřiveze je.
Strávíme hodinu u Sapoženikovových, ještě nejsou úplně zařízeni a my jim pomáháme, ale místo abychom uklízeli, bavíme se jako děti, jako blázni. Děláme tisíc hloupostí, paní Sapoženikovová sama běhala a smála se jako my.
Máma je velmi nemocná; já, nebýt strašlivých obav, které mi způsobuje její zdravotní stav, bych plakala a oddala se vlastním strastem.
V jednu Alexandre přijíždí. Pět let jsem neviděla jeho ženu a děti, jeho jen tři roky.
Pět let! Pět minut! Před pěti lety mi bylo jedenáct, teď mi je šestnáct. Fuj! Je to těžké, šestnáct! Ach! Těch šestnáct mě znepokojuje.
Sťopa, nejstarší, má sedm let, Julie šest. Nadinka má falešnější úsměv než kdy jindy a přes veškerou dobrou vůli ji nemohu shledat sympatickou, ale to přijde. Jsem od přírody blahosklonná, a pokud bych se změnila, budou to lidé, kdo mě změní. Strýček je pořád stejný a nikdy přesně nevím, co si o něm myslet — je to dobráček? Je to chytrák? That is the question.
Máma je nemocná; je to zvláštní, pláču kvůli špatné večeři nebo kvůli ještě menší věci, a tváří v tvář téhle nemoci jsem chladná. Ach! Ale trpím víc než ti špinaví brečouni, kteří mě dráždí.
Teprve v půl čtvrté jdu spát.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „That is the question" — citát z Hamleta. ↩