Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Pondělí 8. února 1875

Nemyslela jsem, že půjdu na Cours, ale Paul přijde ve dvě a půl s Marií a jdeme. Stejná bitva jako včera, za dvě hodiny se vracíme.
Všimla jsem si zvláštní věci: čím více je hluku, čím více se kolem mě směje a baví, tím jsem vážnější a uzavřenější do sebe.
Stěží si zvykám slyšet Sťopu a Julii mluvit, rozumovat zcela moudře s tou naivní vážností vlastní dětem — Sťopu, kterého jsem opustila sotva dvouletého, a jeho sestru v náručí kojné.
Nadinka a děti byli s námi; Paul je dost zábavný a má ducha operet a herců (bída a neštěstí!), říkal hlouposti všem, jak byl maskovaný. Dobrý den! křikl na dítě sedmi či osmi let, tatínek Hamilton se má dobře? — a provázeje ta slova gestem dandyho se otočil ke mně:
— Víš, to je syn.
— Cože, řekla jsem a upřela oči na to dítě, je možné, že její děti jsou tady? — a poté co jsem to řekla, upadla jsem do jakési strnulosti a hleděla, aniž bych viděla, na toho chlapce, dokud jsme nezajeli do uličky. Celá zasněná jsem se vrátila domů a posadila se před zrcadlo až do večeře.