Čtvrtek 28. ledna 1875

(Šedé šaty a klobouk, dobře.) Mušketýrský klobouk z šedé plsti se dvěma rovněž šedými péry, s jedním krajem vyhnutým nahoru, je opravdu velmi hezký, navíc je to klobouk, který má švih, styl, a ve spojení s mými šedými sukniovými šaty, hladkými s malými šedými knoflíky, pěkně tvarovaným pasem a velmi úzkými rukávy tvoří jeden z nejroztomilejších, nejslusnějších a nejdistingovanějších celků, jaké existují. V deset čtyřicet pět vyrážíme. Hned jak jsem vstoupila do nádraží a když jsme se procházely po nástupišti před bufetem, upřely se na mě všechny oči s viditelným souhlasem; jen ten zbabělec Lambertye vystavil svůj věčný úsměv. Jedu na střelbu na holuby, protože doufám, že tam uvidím toho ďábla, jinak bych nejela. Naším vlakem nepřijíždí moc lidí, špatně obědváme v Hôtel de Paris, vejdeme do heren, kde zůstaneme půl hodiny, a sejdeme dolů ke střelnici. My — to znamená tetička, já a Paul. Máma zůstává hrát. Dole, kromě Galve, Lambertyeho, Fürstenberga, Arnima a Lea, Chillingwortha, Freherna, samí neznámí lidé, a přestože sir F. Johnstone je na programu zapsán jako první, není tam, což mě nutí neustále hledět na schodiště a ponořovat oči do skupin střelců a sázkařů, ale tam ho také nevidím. Je to jednoduché, dnes je to malá střelba, malá cena, stříbrný talíř za tisíc franků. Velká cena dvaceti tisíc franků se rozhodovala v pondělí, v úterý a ve dnech předchozích. Nakonec Lambertye vyhrává, zabije deset holubů, aniž by jediného minul. Stoupáme zpět a na schodech potkáváme Dinu se Sapoženikovými, přijely dvouhodinovým vlakem, vstoupím ještě jednou do salónu, pan de Neujean (kterého jsme poznali ve Spa) mi přijde říci, že císařovna je v zahradách, běžíme tam, Neujean mi představuje dva pány, barona nevímčeho, starého ošklivce, a barona de La Race, mladého průměrňáka, a já s těmito třemi Belgičany a Dina se Sapoženikovými procházíme alejemi, terasami, ale po Jejím Veličenstvu ani památky. Pan de La Race nám přinese židle na balkón hotelu a usadíme se tam v naději, že uvidíme vyjít císařovnu, která prý obědvá. La Race jde po informacích a vrací se s tím, že už odjela, a tak scházím zase dolů ke střelnici s Marií a Paulem, mělo by být ještě několik sázek. Zůstanu jen pár minut, je krásně, slunce ozařuje nádherné terasy, moře i střelce, ale jsem neklidná,¹ hledám. V sále vidím toho italského nosíce,² což ve mně probouzí divokou touhu mluvit tou barbarskou řečí, ale protože mi nikdo nerozumí, míchám ji se slovy anglickými, francouzskými a ruskými; v tomto dialektu pokračuji celou dobu. [Na příč stránky: Lekat se jen proto, že jsem mluvila italsky před tím Italem — to je ale dětinství.] Posílám Dinu a Olgu, aby se posadily ke stolu, kde hrál ten nosič, a sama s Marií se usadím u jiného stolu, pak odtamtud — bylo to domluveno předem — se přiblížím k Dině a řeknu jí: Pojďte sem, čekají na vás³ a vzdálím se, zatímco ona volá: počkej, počkej,⁴ ale když jsem přicházela ke svému stolu, tak jsem se polekala hloupostí, kterou jsem právě provedla, že jsem se třásla a sotva dokázala odpovídat na to, co mi říkal pan de la Race. V pět a čtvrt já, Dina, Marie, Olga a Paul, zkrátka děti, vybíháme z kasina, smějeme se a vyvádíme a říkáme hlouposti a tak sbíháme po velkém schodišti.
— Odjíždíme, řekl Paul, ale jestli se budeme nudit, můžeme se vrátit jako loni.
— V devět, abychom na trávníku střelnice obdivovali jméno toho — jak se jmenuje — toho, kdo vyhrál, zapsané ohnivými písmeny, jak se jmenuje?...
— Lambertyeho máš na mysli? To je ale čumák ten Lambertye (čumák je slovo, které dnes říkáme při každé příležitosti, pochází z „Itala v Alžíru",⁵ komik ho říká velmi legrečně, a tak nazýváme Čestakovovou, Itala a všechno, co je čumák nebo není čumák) — sotva jsem domluvila, spatřila jsem Galve, jak kráčí před námi, a zaslechl mě a lehce otočil hlavu, takže jsem zahlédla jen jeho smějící se oko, ale nepovšimla si ho dřív. Ach jak jsem ráda, kdyby tak chtěl říci Lambertyemu, jak ho nazývám! Vždyť ten bídná ropucha si snad myslí, že ho obdivuji, protože jsem se červenala! (Na příč stránky: Červenala jsem se kvůli spoustě mužů.) A rozjařeni ještě tímto příběhem hřmotně vtáhneme do čekárny a odtud na nástupiště. Protože jsme se smáli a mluvili tou podivnou řečí, o které jsem povídala, všichni se na nás dívali. Ale hle, jakási dáma a dva pánové, kteří stojí dva kroky od nás, začnou francouzsky mluvit o mých nohou, o mých podpatcích, a říkat, že mám ještě skryté podpatky, že člověk může být malý, ale s těmi dvojitými podpatky se zvětší atd. atd. Tu jsem se obrátila k Marii rusky a řekla:
— Slyšíte, tihle lidé říkají velmi nezdvořilé věci, a ještě k tomu francouzsky! A tak blízko! Mám chuť si zout botku, aby viděli, že lžou.
— Ano, odpověděla, a strčit mu ji pod nos.
— Pardon, slečno, řekla nato dáma rusky, nemluvila jsem o vašich nohou, řekla jsem, že je máte hezké, a to přivedlo řeč na toto téma.
— V tom případě vám děkuji za kompliment, řekla jsem, nijak uklidněná a suše. Konečně odjíždíme z Monaka do Nice. Olga nás magnetizuje a my zíváme a smějeme se, mluvíme všichni najednou a smějeme se tak, že by si člověk myslel, že jsme blázni, a dědeček mlčí a vzdychá. Smála jsem se proto, že se smáli, ale veselá jsem nebyla, ostatně nebylo se čemu smát a celý dnešek byl hloupý, ale protože se smáli, nechtěla jsem zůstat pozadu, naopak to jsem já, kdo dával signál. Na okamžik se přestalo a já toho okamžiku využila, abych řekla Dině:
— Ach! Má drahá, je to tady, je to to, čemu básníci říkají blesk z čistého nebe — pak se začalo znovu, naštěstí každý byl zaměstnán řehtáním a nikdo si nevšiml, že jsem řehtala nuceně a jen ústy. To byl pekelný koncert! V osm hodin, daleci klidu, stále se smějíce, jdeme na „Dceru paní Angotové"⁶ a bereme s sebou paní de Daillensovou. Po obchodnici s rybami odcházím domů, šla jsem tam jen proto, abych se podívala, jestli je tam ten ďábel. V jednu naši přicházejí domů a máma se mě ptá, jakými pány jsem byla obklopena, a pak mi řekne, že krupiéři jí říkali všemožné krásné věci o mně, že jsem hezká, distingovaná, že vypadám jako vévodkyně atd. atd. atd. Usínám s myšlenkou na Johnstona, člověk si říkej, co chce — je okouzlující být zamilovaný.