Středa 27. ledna 1875

Třetí den dostihů. Nuže! Je to tady! Je to to, čemu básníci říkají blesk z čistého nebe... jsem zamilovaná! Do koho? Ach! To je to! Nuže, do sira Frederica Johnstona. Nikdo neví, kdo to je! Je to ten muž, kterého jsem si všimla. Není než poloviční lord, ale to stačí, když je člověk krásný. Šlechtic tak akorát. [Na příč stránky: To nebyl sir Frederick Johnstone, ale pan Olliver.] Je to ve chvíli návratu domů, kdy v nitru vydávám ten výkřik, když z dálky vidím Johnstona s jeho přítelem, tak podobným Hamiltonovi, ne obličejem, ale protože jsem často vídala vévodu navečer, když mlha klesá na Nice, jak rychle prochází Promenádou s Merckem nebo někým jiným. Tento pán se spíše podobá Carlovi a ne Hamiltonovi, pokud se vůbec někomu podobá. Od Hamiltona jsem neviděla muže naprosto vybraného, ale tento přichází a přenáší mě, dá se říci, do hamiltonovské éry. Vše na něm je dokonalé, od klobouku až po boty. A když jsem ho spatřila poprvé, předvečer odjezdu do Paříže, pěšky, vyklonila jsem hlavu z napůl zavřeného kočáru a hleděla na něj se zvědavostí, byl totiž nádherný. Jely jsme na dostihy ve třech, tetička, Dina a já (bílé šaty od Wortha, šedý klobouk, dobře, ale trochu bledá). Tentokrát máme místo až v páté řadě, což je poslední. Krásný den, krásné slunce. Morgan zůstává celou dobu na kozlíku a Galula a poté Woerman přicházejí ke kočáru, ten druhý zůstává dosti dlouho, ale mluvím s ním málo, zuřivá, že nejsem na tribuně. Zatímco Woerman šklebí, Audiffret chodí kolem nás, paže zkřížené jako Napoleon, nejdříve, pak mění všechny pózy, mluví nahlas a ubohý chlapec se předvádí ze všech sil. Je docela milý, ale také dost obyčejný. Nedaleko jsou Lewinovi, Durandovi, oslňující svými róbami, a před námi v odstupu pěti či šesti kočárů je Johnstone ve svém fiakru se svým přítelem, který vypadá jako bílý Doria. Třikrát mi vhrkly slzy do očí, slzy zlosti, že jsem přikována ke kočáru. Je pravda, že ten krásný Angličan zůstal ve svém, pak přišel dvakrát nebo třikrát pěšky a prošel kolem nás, ale já odvracela hlavu. Je to Morgan, kdo mi řekl jeho jméno, tetička se ho zeptala.
— Znáte ho?¹ zeptala jsem se ho.
— Znám ho, pozdravíme se a on odpoví „Jak se máte", a to je vše, odpověděl Morgan.
— Říkal jste mi, že byste rád jezdil na těchto dostizích; když toho gentlemana znáte, proč nejezdíte na jednom z jeho koní?
— Koně má, ale v Anglii, ne tady.
— Ach!
— Ano, a mimoto by měl žokeje. Tak on skutečně vlastní koně — takový znamenitý gentleman by bez nich ani nemohl být, a to je další přednost, další přitažlivost. Po nějakou dobu jsem začínala pochybovat, jestli mám opravdu ráda anglický jazyk a Angličany, a byly okamžiky, kdy jsem si myslela, že ne, ale s příchodem sira Frederica Johnstona jsou mé pošetilé pochybnosti ty tam a znovu zbožňuji angličtinu a Anglii. Po koňských dostizích byl ohlášen jiný druh závodu, jakýsi muž mi nabídl, že třikrát oběhne dráhu se všemi překážkami, i vodním příkopem, za osmnáct minut. Bylo by to skvělé, kdyby se to podařilo, a já byla tak hloupá, že jsem nezůstala a odjela, to hovado ze mě. Uděluji všechna ta epiteta své osobě, protože ten krásný Johnstone zůstal a já ho ten den už neviděla. Ale když jsem vjížděla do rue des Beaumettes, tu jsem ho spatřila přicházet ve večerním oparu.² Návrat byl krásný, a protože neskrývám dojem, jaký na mě Angličan udělal, jen ne nakolik jsem zamilovaná, hledala jsem ho očima a řekla jsem tetičce několikrát (Dina sestoupila a vrátila se po Promenádě), kam se poděl, a tu se tetička rozesmála a řekla, že baroneti mě dobyli, jaká jsem hloupá, že protože jeden je lord a druhý baronet, blázním a ach... — Ach, tady opravdu nesmírně váhám napsat, co tetička řekla několikrát, raději přejděme — že jsem chycená. Člověk potřeboval odvahu, čestné slovo, načež jsem odpověděla, že je velmi příjemné vědět, že si člověk všiml gentlemana a ne nějakého ničemy. Jakmile jsme byly u mámy, tetička bezpochyby řekla, že baroneti mě dobyli, načež máma řekla: — Ale možná to není baronet, ale čert ví co. — Ne, řekla tetička, ne, protože na všem, na jeho xichtu vidíš, že je to pán.³ Tato slova mi způsobila nesmírné potěšení. Stará dobrá de Mouzayová tráví hodinu u nás. Dnes večer „Lazebník sevillský" s Belonou, lóže č. 4 ve druhém patře (bílé hedvábné šaty, velmi dobře učesaná, ne můj účes, ale dobře). Tetička, Dina a já. Belona zpívá lépe v Rosině než v Armině, ale je dost slabá a chybí jí vysoké noty. Naproti paní de Galve, Prodgersová, pak celý svět, Audiffret, dělající zoufale divadelní pózy, tu se zakláněl dozadu, tu se nakláněl vpřed, tu si zakrýval tvář rukama. Po třetím aktu se divadlo vyprázdní, odcházíme. Dříve Audiffret stačil, abych klidně strávila večer v Italském divadle, a dnes jsem se nudila, a přitom byli Arnim a Fürstenberg, ale nebyl tam ten, kdo sám v tuto chvíli je pro mě vším. Zítra jedu do Monte Carla, abych ho viděla; kéž bych byla muž! Sir Frederic Johnstone je můj šestý. Tu jsou všichni v chronologickém pořadí: Boreel 1872–73 Vévoda z Hamiltonu 1872–73–74–75 [Jeden začerněný řádek končící slovy: léto 1874] d'Audiffret podzim 1874 velmi málo Kníže Wittgenstein trochu a stále a konečně sir Frederic Johnstone několik dní a hodně. Při dostizích byl čerstvě oholen a měl na tvářích pudr.