Pátek 29. ledna 1875

Je krásně, vezu mámu, Dinu a Walitského na nádraží, jedou do San Rema, pak jedu na Promenádu, sama. V Úžině much je tlačenice, ve chvíli, kdy jsem zatáčela doleva, u hotelu des Anglais, spatřila jsem ďábla. Říkám mu ďábel, protože poprvé, když jsem ho uviděla, mi připomněl ďábla — uprostřed Úžiny, o hlavu převyšující všechny ostatní. Chtěla jsem se vrátit, ale bylo příliš pozdě, jela jsem až k London House a odtamtud se vrátila, a tu mluvil se dvěma slečnami oblečenými v šedých kabátcích barvy železa, dost hezkými, kterých si všímám už nějaký čas. Zdá se mi, že poprvé mě viděl, ale podruhé ne. Když jsem dojela k hotelu de Rome, nechala jsem ještě jednou zahnout, ale zmizel, a tak jsem se vrátila domů; neměla jsem tam co dělat. Vracím se veselá a zasněná, ale Leclerc přijde a nacpe mě fyzikou.