Neděle 17. ledna 1875

Co to mám, že se mi zdá o tom bídném Italovi? Za posledních šest dní se mi o něm zdálo třikrát. A ještě dnes v noci se mi zdálo o polském hraběti, celou noc jsem ho viděla plakat. K čertu s tou ropuchou!
Prší, celou hodinu jsem se nudila u diakona.
Paul píše, že máma je stále nemocná, Bože!
Když jsem se vracela do dvora hotelu, zatímco teta platila fiakr, myslela jsem na všechno možné, když tu mě z těch dobrých i špatných myšlenek náhle vytrhl muž, který se ke mně blížil, rychle jsem pozvedla oči a poznala Clarka, toho Clarka ze Spa, který tvrdí, že ho často zaměňují s Carlem, tolik se mu podobá.
Jak je dobré vidět živou duši, jak je dobré s někým si promluvit! A jak zřídka se mi té radosti dostává, ach běda!
Svrchovaně mě potěšilo, že jsem toho muže potkala a mohla s ním několik minut mluvit, připomněl mi náš život ve Spa, veselý a klidný život, jak bychom měli vždy žít, ve Spa jsem byla šťastná, skoro šťastná.
Opravdu potkat živou duši, která vypadá potěšená, že mě vidí, která neodvrací hlavu, ale přichází ke mně jako ke všem ostatním, cítit se na okamžik jako ti ostatní, to je triumf pro ubožačku jako já, a vnitřně jsem si říkala: Tak vidíš, jsi jako ostatní, neodpuzuješ ho, a triumfovala jsem sama nad sebou, nad svými ponurými myšlenkami, nad svými věčnými vzdechy a snažila se přesvědčit, že nejsem tak ubohá, jak si myslím, a před sebou samou jsem chtěla zakrýt svou ubohost a namluvit si, že mě celý svět neodstrkuje a nezavrhuje.
Do té míry mě ta maličkost – spatřit člověka, který pro mě nic neznamená (co to říkám! velice mnoho už jen tím, že se neodvrací) – potěšila, že jsem kráčela zářivá, s živýma jasnýma očima, zrůžovělými tvářemi a pozpěvovala jsem si melodii od Offenbacha, neboť ode dne, kdy u nás byli Barrême, Olivier, Fosterová a Woerman, to bylo smutné jsem upadla zpět do svých ponurých myšlenek a od doby, co jsem v Paříži, kvůli hubování, ošklivým urážlivým slovům, zamračeným minám a divokým pohledům tety, jsem zbledla, zošklivěla a znudila se, pokoušela jsem se sice odpovídat, když jsme byly samy, štěkáním jako psi, a na veřejnosti slovy a úsměvy. Ale člověk se unaví a já jsem se unavila a oddala se jakési netečnosti.
Čím jsem trpělivější, tím víc zkouší mou trpělivost a tím víc křičí a hubuje. Dobře vím, že chci-li s ní mít klid, musím na ni jít vyšším tónem než ona a místo abych čekala, až začne křičet, předejít ji křikem ještě větším, než jaký se chystala spustit, to vím, ale často to nedělám z lenosti. Jediný způsob, jak ji udržet na uzdě, je být krutá a panovačná, na mírnost nesmí člověk ani pomyslet.
A přece si nic lepšího nepřeji.
Nikam nechodíme a já trávím čas tím, že čtu, kouřím a vypiju deset šálků čaje. Jaké krásné zaměstnání! Blažení, kdo milují čaj!
Bouver et foumer, jak říkával ten ošklivý Mexičan ve Spa.
Jakmile se vrátím se mi úplně uzdraví hlas, přestanu foumovat, ale bouvovat nikdy.
Ještě aby se říkalo, že si kouření neodvyknu, kouřím, protože chci kouřit, a v den, kdy nebudu chtít, přestanu.
Vložený listAnnotation ultérieure de Marie, 1880
[Poznámka z roku 1880: A skutečně, už nekouřím.]

Poznámky

Pozn. překl.: V originále italsky: „Beati, chi amano il te !“ (žertovná italština; Marie paroduje blahoslavenství). ↩
Pozn. překl.: Komolená francouzština: „boire et fumer“ (pít a kouřit) – Marie napodobuje přízvuk mexického známého ze Spa. ↩