Čtvrtek 7. ledna 1875

Vyjíždím na koni se Zoe, do Villefranche jedeme skoro celou dobu ostrým klusem nebo plným tryskem.
Nic krásnějšího než cválat po té stoupající cestě, z jedné strany skály a z druhé sráz posázený vilami a zahradami, a dole moře, modré, klidné, nesmírné. Máme slunce v zádech a svěží vánek nám zaplavuje tvář a žene nám sukně i koňské hřívy dozadu.
Měla jsem na sobě loňskou modrou amazonku, jedinou, která mi dobře sedí.
Máma je stále nemocná. Jsem znovu neklidná.
Naše komorná Marie, první, která se mi uměla zalíbit, vysoká, krásná, blonďatá, vždy veselá, smavá a chytrá. Připomíná – v ošklivém a služebném vydání – Benátky, jak je namaloval Paolo Veronese na stropě velkého sálu palazzo ducale v Benátkách.
Tato žena se provdala před dvěma měsíci, hnána nevím jakým čertem, neboť nenávidí muže, kterého si vzala, ale nenávidí tak, jak já nenávidím polského hraběte, aby se mu vyhnula, přišla k nám, ale její drahý manžel si ji chce vzít zpět a za tím účelem si pro ni často chodí a prosí mámu, aby ji přesvědčila, ať k němu jde, máma dělá, co může, ale nedaří se jí. Před třemi dny přišel a dal té ubohé Marii tak prudkou ránu pěstí, že narazila do postele a padla v bezvědomí, on utekl v domnění, že ji zabil.
Konečně včera přišel znovu a poprosil ji, aby sešla dolů, ona poslechla, ale jakmile byli dole u schodiště, popadl ji jednou rukou za krk a druhou kolem pasu, škrtil ji a chtěl ji tak vytáhnout z domu, ona křičí, on ji škrtí, na křik naštěstí přiběhl Adam, popadl ho zezadu a odhodil stranou, zatímco se žena zachránila útěkem.
Adam poslal pro četníky, to vše se dělo, zatímco jsme byli v kostele – včera byly pro nás Vánoce.
Jaký skandál, Panebože! (Píšu chemickým inkoustem vlastní výroby, není výtečný.)
Když se Marie zeptají, proč si toho muže vzala za manžela, odpoví, že sama neví, jak se to stalo. Působí zvláštně ta Marie, často s ní mluvím a čím dál víc mě udivuje.

Poznámky

Pozn. překl.: Italsky: Dóžecí palác. ↩