Neděle, 22. listopadu 1874

Včera včera
Přepočítala jsem se a teď jsem tu bez šatů, zbývají jen bílé vlněné šaty, věci od Laferrièrové jsou obnošené a modrozlaté šaty mají zpackaný živůtek. Jsem zoufalá a prosím tetu, abychom jely do Paříže, neustále říkám: „Jedeme do Paříže,“ a na všechny otázky odpovídám těmito třemi slovy. Navíc bez ustání naříkám, že nemám šaty. Opravdu, když nejsem správně oblečená, jsem to nejprotivnější stvoření, pro ostatní i pro sebe. Doufám, že pojedu; není to teta, kdo se tomu brání, ale peníze, ty proklaté peníze.
Dělám si, co chci, a najednou mě napadne jet do Paříže pro šaty, a svolí. Nevím, jestli je to neštěstí nebo štěstí, že tu poroučím já, nezávisím na nikom, a kdykoli narazím na nějaký odpor, jsou to peníze, pořád ty peníze, běda! Šťastni ti, kdo je mají, ať si kdo říká co chce, peníze jsou velkou součástí štěstí. Lépe být nešťastný se zlatem než bez zlata, a ti, co na ně nadávají, jsou právě ti, kdo je nemají, jak říkávala kněžna Nadine Galitzinová, žena nepříliš duchaplná, ale mně milá. Všichni manželé se časem zkazí, lépe tedy plakat skrze zlato než skrze železo. To je zlatá věta, tu myšlenku jsem měla v sobě už dříve, ale pronesla ji kněžna. Vycházím málo a ve špatné náladě, bez šatů!!! Opravdu, bez šatů se cítím nesvá.
Večer v opeře na „Italce v Alžíru“, stejné šaty jako posledně, účes moc sluší. Jsem v dobré náladě a bavím se, přestože tu skoro nikdo slušný není, jen hrabě Arnim, ten z minulého roku, Moreno s rodinou a čtyři další Španělky. Přišel nás pozdravit a svou přítomností zahnal Galulu. Dina řekla, že udělal dobře!
Ten milý Moreno začne poklonami, že v jeho lóži říkali, že jsem vzdušná jako obláček, celá v bílém, pak „Podívejte, jaké paže, jak je kulatá, bílá, blonďatá!“ – to říká jeho žena. Audiffret se vytratil, kam se to propadl? Vigierová má na sobě rudé saténové šaty s volským okem vpředu, v němž bylo vidět věci, které člověk není zvyklý vídat na veřejnosti, a Zibine, ten starý hnusák, se opovážil vyklonit z lóže té hnusné Schestakoffové a dívat se zblízka a usmívat se, ubohá vikomtesa zrudla a zakryla se vějířem. Barbaři, hlupáci, osli! Protože se obléká, jak se oblékalo kdysi, jako na starých portrétech, ti barbaři, ti nevzdělanci si troufají na takové věci, a vrhla jsem na Zibina rozhořčené pohledy, neboť si dovolil urazit ženu, která byla s jinou ženou. Ach, kdybych byla muž, natahala bych ho za uši.
Jak jsem šťastná, že jsem dobře rostlá, dokud budu mít tak krásné tělo, nikdy se nebudu moci nudit, a k tomu ještě vlasy, s tím vším si člověk užije. Kdo bude mít všechny ty krásy. Byla bych zoufalá, kdyby to byl nějaký ničema, ale doufám, že ne.
škrtnuto[Zrušeny 2 řádky]
Opravdu krásné věci nemají zůstávat skryté, ale mají je obdivovat všichni. Honni soit qui mal y pense. Jestli se nezměním, nechám si časem udělat sochu. Chtěla bych ji ze slonoviny a zlata jako Minervu v Parthenónu, tak by se zachovala jako umělecké dílo a mé jméno s ní bude spojeno.

Poznámky

Pozn. překl.: Laferrière – pařížský módní salon v ulici Taitbout, jeden z hlavních konkurentů Wortha. ↩
Pozn. překl.: Komická opera Gioachina Rossiniho (1813). ↩
Pozn. překl.: V originále francouzsky: œil-de-bœuf — doslova „volské oko“; kulatý výstřih na živůtku odhalující dekolt. ↩
Pozn. překl.: „Honni soit qui mal y pense“ — „Hanba tomu, kdo o tom smýšlí špatně“; heslo anglického Řádu podvazku. ↩
Pozn. překl.: Chryselefantinová (ze zlata a slonoviny) socha bohyně Athény, dílo sochaře Feidia v athénském Parthenónu; Marie sní o nesmrtelnosti skrze umění. ↩