Sobota 14. listopadu 1874

(Stejné oblečení jako včera.) Vycházím jen na velmi krátko. Vidíme Ange, která mě zdá se opravdu má ráda. Díky jí za to.
Večer jdeme do opery, druhé představení od zahájení, máme předplatné na písmeno B, takže dnešní večer je náš den.
Nízký účes, vlasy na šíji trochu jako kněžna Suvorová na fotografii, kterou od ní máme, bílé mušelínové šaty od Wortha.
Když jsem se oblékla, dívala jsem se s pýchou na svůj bílý krk, svůj vysoko posazený bílý hrudník, svůj obdivuhodný pas a svůj svěží obličej s tmavým obočím. Dívala jsem se na sebe a nemohla potlačit úsměv naprosté spokojenosti, ale v tu samou chvíli se vynořil jakýsi neklid, nevím proč se mi zdá, že ostatní si těch všech krásných věcí nevšímají, je to bezpochyby jen představa, a je-li v mé osobě dnes večer opravdu tolik dobrého, kolik si myslím, všichni to uvidí. Pokaždé, když se vidím hezká, chtěla bych být viděna ode všech a jsem nakloněna být hodná a mírná. Kdybych byla královna, ve svých dobrých chvílích bych udílela mnoho milostí.
Slečna Pelikanová, Zoé, budu ji nazývat jménem, je to kratší, Zoé, říkám, je pozvána jet s námi. Jedeme pro ni, Ange mě volá dolů, aby nás všechny viděla.
Naše lóže je první v prvním pořadí vpravo, vidíme velmi dobře orchestr a celé divadlo kromě několika lóží nahoře.
Divadlo se pomalu plní a v druhém dějství se objevují: Audiffret, Galula, Saëtone. Markýz de Constantin, jeden z malých tmavovlasých v Nice, je tu od začátku.
Při pohledu na všechny ty krásy jsem trochu oživla, už jsem začínala dřímat, oči mi těžkly a mé držení těla taky, ale díky všem těm ubožákům jsem oživla.
Hélène, Lise a Aggie s otcem jsou v lóži ve druhém pořadí, ve špatně šitých bílých tarlatanových šatech, ale trochu jako na starých obrazech. Jsou hezké.
[Na okraji: Druhé neboli bel étage je právě tak dobré jako první.] Najednou Audiffret zmizel, ale když jsem zvedla hlavu, spatřila jsem ho v jeho lóži ve druhém pořadí přímo naproti nám, snícího, tedy pózujícího, hlavu brzy zvrácenou, brzy skloněnou, brzy na stranu. Řekl by člověk, že se chce nechat studovat jako ty klasické sádrové busty ve všech pozicích, z profilu, ze tří čtvrtin, ve zkratce atd. atd.
Musím říci, že ve zkratce je ten pán ošklivý. Dost se na nás díval.
Byly jsme tři vpředu, já, Dina a Zoé, v černém a velmi elegantní. Najednou teta řekla: — A tady je Merjeewský.
— Kde?
— Tady, naproti.
Skutečně jsem ho spatřila ještě v cestovním obleku, ten nešťastník přiběhl, když se dozvěděl, že jsme v opeře. Teta mu pokynula, aby přišel, on naznačil, že si v tom obleku netroufá, tu jsem mu zase já pokynula, že to nevadí, a přišel.
Přijala jsem ho chladně, otáčejíc se jen zřídka, jen když se obracel výslovně na mne, a nikdy zcela, mluvilo se téměř po celou dobu o Doriovi, o tom Doriovi, na kterého se zapomnělo. Teta řekla hraběti, že nás Doria všude následoval a že přijede do Nice, schvalovala jsem to pohledem... Pak jsem upustila několik slov o Audiffretovi tak, aby uvěřil, že se o někoho zajímám.
— Slečno Marie, řekl, vidíte, dodržel jsem slovo, přijel jsem do Nice na čtrnáct dní, vůbec jsem sem neměl jezdit, jsem tu, abych vás viděl.
— To markýza asi změnila názor.
Když chtěl odejít s tím, že jeho matka je sama,
— Ach Bože! Čeho se pro svou matku obáváte, v Nice žádní vlci nejsou.
Zůstal.
Dávají „I Lombardi", sál je nově zařízený, dekorace jsou hezké, sbor a kostýmy také. Primadona je velmi krásná žena, hlas svěží a příjemný. Celkově se letošní opera nedá srovnávat s předchozími lety a člověk tam může jít s potěšením.
Gambart přišel do naší lóže a mluvil jako blázen.
Po představení jsem se zahalila do svého velkého labutího pláště a vyšly jsme.
Abych mámě a tetě udělala naschvál, mluvila jsem o Audiffretovi a vynášela ho dost vysoko a pohrdala tím odporným šnekem.