Sobota 3. října 1874

Ráno se procházím se psy a bez klobouku až k vile 77.
Nevycházím, ale zůstávám celý den u mámy, kde pokračují vykopávky.
Mluví se o nábytku, špatně samozřejmě, máma především.
Walitský si pořád vymýšlí nějaké hlouposti, nepřestává posílat dopisy Makaroffovi, který je pokaždé velmi rozrušený a přiběhne žádat dědečka o radu.
Píše prý Ogareff, ten socialista, a tentokrát ho oslovuje jako přítele a sděluje mu, že v návalu podrážděnosti kousl Turgeněva do ucha. Ten hlupák věří všemu a rozesmívá nás. V těch dopisech jsou verše, psané údajnými nepřáteli Makaroffa, kde ho mají za spiklence a autora pamfletů proti ruské vládě atd. atd.
Jdu spát, máma a teta za mnou. Ale sotva jsem u sebe, nevím jak, řeč padne na vilu a já začnu naříkat, že mi vzali pavilon, nikdy jsem nepřestala kvůli tomu naříkat, ale dnes večer se nářky proměnily ve vzlyky, v slzy, v hořké a srdcervoucí bědování.
Pláču, ne kvůli pavilonu, protože mi na něm už nezáleží, ale protože mě od něj odradili, znechutili.
Hedvábné šaty z Garachu a stuhy mě nezajímají, jako zajímají Howardovy atd. málo věcí se mi líbí a to málo, co se mi líbí, jsou vždycky věci velké. Tahle vila, tenhle pavilon, od prvního dne se mi líbily a dělala jsem si v hlavě tisíc plánů, jak se zařídí, jak bude dole moje studovna, pokojská hned vedle, můj pokoj s balkonem, dvěma terasami, výhledem na Promenádu a moře, pěti okny, malou předsíní, kde měla být moje mušlová vana, to vše se mi líbilo a bavilo mě. Teď to všechno zkazili, zničili! Dobře vím, že mohu, chci-li, udělat vše, jak jsem chtěla, ale já už nechci, znechutili mě, podali to tak, že to už nechci, že už nevím co, ale že ty pokoje už bych si nevzala, ani kdyby mě nutili, a kvůli tomu pláču.
Nepláču už proto, že převrátili, rozvrátili, zničili všechny mé plány, ale proto, že mě rozčarovali, proto, že to už nechci, proto, že mě znechutili a odvrátili od toho všeho, a proto, že musím uznat, že mi takhle mohou zničit to, po čem toužím, slovem řečeným nakřivo a sebemenší maličkostí.
Pláču, protože to zařídili tak, že už nechci, přes ten velký svou velikou touhu, mít to, co jsem chtěla.
Když mě vidí tak zoufalou, neboť jsem natolik zoufalá, že chci odmítnu odvolat objednávku u Duvala, když mě vidí tak zdrcenu, přijdou mi nabídnout, že vystěhují všechny (musela jsem zahodit pero, abych mohla plakat! Třikrát smiluj se!) ale já už nechci nic, nechci nic. O koni mluvit nebudu, protože se bojím, že mi ho zkazí, jsem hloupá, ale je to tak!
Jedinou zlomyslnou poznámkou mě mohou zviklat! Otráví mi všechny radosti a pak mi je dají. Ty nešťastné střelby a dostihy, kolik slz mě stály? Nakonec jsem na ně chodila, ale znechucená, rozčarovaná, zdrcená, nechtěla jsem se už na nic dívat, srdce jsem měla sevřené a prosila jsem Boha, ať ta střelba nebo dostihy skončí.
To je rozkošný způsob, jak plnit má přání, jak mě hýčkat!
škrtnutoVšechno, všechno.
Teď ani já sama už nechci ty pokoje, i dědečka by to zarmoutilo. A pak ho v jeho věku obtěžovat, vyrušovat, to není správné a já to nechci dělat, jediné, co mě teď těší, je byt v přístavbě, která se bude stavět. Ale kdy! Nejsou peníze, nábytek stojí padesát tisíc franků a přístavba bude stát zrovna tolik, a pak ještě zařídit.
Zkrátka! Nejsou peníze a není přístavba, takže mě netěší nic. A k tomu žádný kůň, protože zase nejsou peníze.
Pořád ty peníze! Zuřím! Protože sama chápu, že peníze nejsou a že, jak jsem si myslela, vše bylo dobré a domluvené a nemělo se utrácet a teď je vše převrácené, otrávené, otrávené, otrávené!
Že dnešní scéna sama o sobě všechno pokazila, na pavilon už nemá cenu myslet, i při psaní pláču, vzlykám a dívám se do zrcadla, krásná tvář, na mou věru! Oteklé oči, lesklý oteklý a červený nos, mokré a otupělé tváře, rty pohrdavé a chvějící se a rudé jako kaktus krev, a po tom obdivuhodném obličeji teče tolik slz, že by se pod nimi dalo sprchovat.
Pláču, protože už nechci to, co jsem tolik chtěla, protože mě znechutili, protože mi otrávili radost. Někdy mě jediná námitka tak otráví, a pak už nepláču proto, že chci, po čem toužím, ale proto, že mi to otrávili a odradili mě od toho.
A dnes si zoufám, protože pavilon je pro mě ztracený, ve mně. Jen teta je hodná, nic mi neotravuje, má mě ráda, pečuje o mě doopravdy, a ne jen slovy; potají mi dává užívat železo, kdežto jiní by to troubili do světa a chlubili by se tím! Je ke mně hodná, a proto ji mám ráda víc než kohokoli na světě! Právě mi pověsila tylové záclony, aby mě komáři nebohou nerozkousali, v Paříži mi dala přinést vanu, kdežto ostatní jen mluví a prohlašují mě za nemocnou, umírající, malátnou a bůhví za co ještě!
Bože můj, odpusť mi, jestli jsem nespravedlivá, říkám jestli, protože jsem tak zdrcená, že už nerozeznám, co je spravedlivé a co ne. Připadám si nejubožejší z ubohých, a zároveň myslím na to, kolik je nešťastníků, opravdu nešťastných, vedle jejichž neštěstí je moje mrzutost nepochopitelné bláznovství, a pak prosím Boha, aby mi odpustil, protože jsem vinna, jsem rozmarná.
Odpusť mi, Pane!
Ale přístavba není pavilon, který je tak blízko Promenády, uvnitř tak roztomilý, tak půvabný, chtěla jsem spojit svou terasu s cypřišovou terasou rustikálním můstkem, chtěla jsem... chtěla jsem tolik věcí, tak pěkně jsem si to všechno promyslela a tak živě jsem se viděla, jak v tom pavilonu bydlím.
Jeho ztráta je pro mě jako ztráta vévody z Hamiltonu, je to skoro stejný zármutek.
Ach, Bože můj, nic mi teď pavilon nenahradí, mně ne, líbil se mi, a jako naschvál mi ho vzali.
napříč stránkou
Je to skoro stejný zármutek, s tím rozdílem, že na pavilon už nemyslím a vůbec se mi po něm nestýská, kdežto na vévodu myslím a stýská se mi po něm čím dál víc.
Bože můj, odpusť mi a uklidni mě. Odpusť mi a dej, ať žiji tak, jak se mi líbí!
Page manuscrite de Marie, écriture penchée barrée de longs traits obliques ; on lit notamment « duc de Hamilton », « Mon Dieu », « pardonnez-moi »
Page du manuscrit du 3 octobre 1874, barrée en travers Mon Journal, t. 4 (fac-similé) — tome04.docx image 26 (après ¶3818)

Poznámky

Pozn. překl.: V originále: „Triple Miséréré !“ (latinské miserere, „smiluj se“, začátek 51. žalmu). ↩