Neděle 4. října 1874

Spala jsem do poledne po včerejším večerním rozčilení, opravdu jsem podivné stvoření.
Paní Daniloffová obědvá u nás s malou dcerkou. Je to výborná žena.
Byli jsme na zahradě a Makaroff ještě četl dopis, v němž mu Ogareff píše, že v návalu vzteku kousl Turgeněva do ucha, přestože je velmi nemocný.
Ubožáka velmi trápí, že právě ten první z liberálů vrhl skvrnu na všechny ostatní, neboť, říká, budou je považovat za divochy atd.
Přijíždějí paní Sapogenikoffová a pan Yourkoff, ten druhý je tu už nějakou dobu a byl u nás několikrát od příjezdu mámy, ale paní přijíždí poprvé, a tak ji provádíme po domech. Nevím, zda jsem mluvila o nesmírné ztrátě, kterou obchodní dům Sapogenikoff utrpěl kvůli zradě sestry pana Sapogenikoffa, teď prý jsou na tom lépe.
Jsem bledá, včera jsem šla spát ve dvě. Jsem smutná a máma a teta mě zasypávají laskáním. Naši hosté u nás tráví celý den až do vlaku v osm hodin, který je odváží do Monaka, kde bydlí, stejně jako my trávily celé dny u nich v Ženevě. Přijímat hosty k večeři je jednou z mých největších radostí a uspokojení, zvláště v důvěrném kruhu; a jsem naprosto šťastná, když u nás lidem chutná a je jim dobře. Zvlášť ráda pohostím ty, kdo to potřebují, jako je pan Zibine, který je teď na tom s penězi velmi špatně, včera u nás večeřel. Právě vůči lidem, kterým prokážeme laskavost, je třeba být nanejvýš jemný a pozorný; je třeba, aby zapomněli na své postavení a jednat s nimi, jako by oni prokazovali laskavost nám.
Ale zřídka se dá čekat vděčnost, mnozí hloupí dlužníci lidé neodpouštějí dobrodiní. Nechápu to, jsi-li hrdý a musíš-li přijmout dobrodiní, snaž se ze všech sil vrátit, co dlužíš, ale neměj svého dobrodi dobrodince v nenávisti; vrátíš-li mu za dobrotu zlomyslnost, nejsi hrdý, ale zbabělec!
Máma a všichni odjíždějí do Monaka s paní Sapogenikoffovou a Yourkoffem. Karameluji si cukr a poslouchám Makaroffovy proslovy o tom dopise, o velmi ho to trápí a nechápe, jak se muž jako Ogareff mohl dopustit tak hrubého násilí! Paní Sapogenikoffová a Yourkoff znají celou jeho korespondenci s Ogareffem a velice je to baví. To věřím, on bere všechno vážně a vypráví nám to. Za nějaký čas dostane z Londýna píseň nebo vzývání od Bakunina, toho slavného ruského rudého.
Zítra si zařídím pokoj, než přijde nábytek, a někam si umístím studovnu a budu hledat učitele. Od příjezdu mám totiž výčitky, že jsem tak dlouho nic nedělala, a nebudu mít klid, dokud zase nenavážu na přerušená studia.
Nemluvila jsem o svých psech, o božském Praterovi a hodné Bagatelle, poznali mě a chodí za mnou všude, byla jsem tak šťastná, že je zase vidím, zvlášť Pratera, mého dobrého, starého, věrného, krásného, inteligentního a nesrovnatelného psa. Chráním a hladím Bagatelle, protože ji nikdo nehladí, musela být za mé nepřítomnosti velmi nešťastná, ubohá milá!
Jsem celá rozházená a prosím Boha, aby mi pomohl a dovolil, abych se zařídila a můj život dostal pravidelný řád a všechny věci byly na svém místě a hlavně se zase rozběhlo učení.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „treachery“. ↩