Úterý 30. června 1874

Včera jsme hodně povídaly s paní Basilévitchovou, nepřipadá mi nějak zvlášť duchaplná. Pověděla jsem jí novinky z Nice a o Nicejcích.
Večeříme u markýzy Vivianiové. Paní Basilévitchová jde s námi pěšky. Přijal nás sluha v livreji, pak markýz a markýza. Byla jsem v bílém a s rozpuštěnými vlasy — posledních pár dní zamilovávám se do svých vlasů. Připadají mi zlaté, kudrnaté, hedvábné.
Smiřuji se se způsoby markýze — je Ital! A jako Italovi se mu dá ledacos odpustit. Ten Kirch mě obtěžuje — myslím, že si troufá mě obdivovat. Nikdy jsem se na něj nepodívala zpříma, nestojí za to. Kdyby se aspoň držel stranou — ale on se mi chce stavět na roveň.
Jsem ráda, když zůstáváme v markýzově pracovně: já, paní Basilévitchová, markýz, jeho žena, Dina a Paul. Máma zůstala v salonu s Kirchem, a to bylo jen dobře.
Myslím, že muži blazeovaní vyžilí a jacíkoli jiní nikdy nenamluví tolik co dvě ženy pohromadě. Máma a Basilévitchová si povídaly a namluvily toho tolik, že nás poslali pryč, a pak přišel Kirch říct, že jakkoli je starý a otrlý, nemůže poslouchat, co si ty dvě dámy vykládají. U markýze jsme se celou dobu smáli, šlo o náš věk, můj a mého bratra. Chtěl dokázat, že je starší, a markýz nemohl pochopit, jak můžeme být každý rok dva měsíce stejně staří. Vysvětlila jsem mu to a smáli jsme se. Připadá mi okouzlující a také tak dobře vychovaný, jak jen Ital může být. Markýza mu ukázala mou nohu, její muž ji vzal do ruky a k mé velké spokojenosti viděl, že mám střevíce nanejvýš volné.
V zápalu debaty se mi dotkl rukou tváře, jak se to dělá v Itálii. Byla jsem překvapená.
„Ale markýzi,“ řekla jsem, protože jsem nevěděla, co říct.
„Cože, to vám snad nesmím udělat, vám, dítěti?“
Nezlobila jsem se, bylo to komické, a políbil mě na hlavu jako dítě.
Paní Basilévitchová se dost nudila, nebyl tu žádný pán, který by se jí věnoval.
Během rozhovoru, nebo spíš debaty o věku ženy jsem musela stokrát spolknout odpověď i úsměv. Mých patnáct let tu stálo přede mnou jako deus ex machina. Viviani tvrdil, že žena je opravdu ženou teprve ve třiceti, Vivianiová tvrdila, že nad mládí není nic.
„Ale jen se podívejte,“ říkal, „na tyhle dvě slečny a na paní Basilévitchovou, jsou okouzlující, dal bych je do rámu a uctívali by je jako božstva, jako květiny, ale, ale třicetiletá žena, ach, třicetiletá žena! V tom věku se umí líbit, chce se líbit, umí muže upoutat hovorem, je vyzrálá, ach, třicetiletá žena, třicetiletá žena,“ opakoval a mnul si ruce s výrazem docela... italským, „mládí je poezie, ale ve třiceti je to próza, a jaká próza.“
„A přece,“ odvážila jsem se, „dokud jste nemiloval poezii, nemůžete milovat prózu.“
„Ne,“ řekl spíš ke všem, „no tak, člověk nemůže mít pořád u nosu růži.“
„Ani nemůže mít pořád v zubech broskev,“ pomyslela jsem si... jen pomyslela. Nemohu mluvit, to je hloupé.
Večeře, a hlavně večer po ní, byly příjemné, nebyl tam ten sedlák Kirch, všichni říkají, že je to květ belgických kavalírů; mně připadá hrozný. Je dobře vychovaný, ale je mi protivný. Jdeme ještě do kasina, ples pořád trvá, je tam Macainne, Basilévitchová se do mě zavěsí, postaví se vedle mě, ale Angličan se tváří chladně.
Tančili jsme, já, Body, Basilévitchová a Paul, volný kontradans s neobyčejnými figurami, byla to zábava.
Chovám se velmi dobře a všichni mě znají. I těch pár mužských trosek, které tu jsou.
Jen kolem nás se někdo točí: Body, Kirch, Walitsky a Paul; to jsou čtyři, velká bída, ale oku to lahodí.
Kirch se vytratí, a po kulečníku – ten kulečník je místem schůzek Basilévitchové a Macainna. Dokud nepřijde na řadu, povídá si s ním. Nikdy k němu neotočím hlavu, on přistoupí a mluví, já velmi málo. Nechme ho té ubohé ženě, která někoho hledá. Je hezký, ale obyčejný. Vracíme se všichni spolu, já s Basilévitchovou zavěšené do sebe, Paul, Macainne, Dina, Walitsky. Ale u Pouhonu se zastavíme, vzbudíme ženu, která se celá vyděšená ukáže v okně v nočním čepci se svíčkou v ruce. Otevře pramen a my se napijeme vody.
Paul náhodou upadl na kolena před Basilévitchovou. Prosila, abychom nemluvili nahlas a nevzbudili jejího muže. Smáli jsme se. Při odchodu podala Angličanovi ruku, ale on ji hned nepustil, pouštěl ji jen pomalu, nechal ji klouzat a nakonec jí stiskl prsty; byla tma, ale viděla jsem to. Celou večeři se mluvilo jen o něm. Slovní hříčky a vtipy ho zrovna nešetřily.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „I fall in love with my hair“. ↩