Středa 1. července 1874

Pan Body — hubený muž v brýlích, hodně vtipkuje a vtipu má míň. Angličan — dost vysoký, dost tlustý, dost hezký, dost hloupý, dost anglický. Měla bych o něj strach, kdyby byl mladou dívkou — paní Basilévitchová ho pronásleduje jako muž ženu.
Kirch — muž podprůměrné výšky, lysý, čtyřicet až čtyřicet pět let, tlustý, smíšek, troufá si mě obdivovat a říká mi samé hezké věci — příliš. Vypadá jako ruský statkář; tady platí za pána prvního řádu — nesympatický.
„Angličan vypadá jako pečené kuře se svázanými křídly.“ (Paul)
Hraju kulečník s Basilévitchovou.
Máma a Dina se vracejí, já se také vracím, ale jen nakrátko, jen abych se vyhnula procházce s Basilévitchovou a kněžnou Eristoffovou, jejíhož druhého bratra je Body důvěrným přítelem — je to žena dost... zkrátka vracím se.
Paní Basilévitchová mi ho představila a prosila mě, abych šla na hudbu. Prchám.
Paul má rozmary — jsem nucena vyjít sama (hnědé šaty Worth, sluší), telegrafuji do Nice pro peníze a jdu na promenádu. Paul je mezi paními Eristoffovou a Basilévitchovou. Posadila jsem se k nim. Takhle jsem ve velmi špatné společnosti — haněla jsem malou Galve a teď jsem přesně jako ona, mezi lady Howardovou a slečnou Falkensteinovou. Basilévitchová mě skoro pořád bere pod paží; tak jsme dorazily k nám domů a ona vešla. Večeří tu, kvůli Macainnovi. Máma se obléká před večeří — dnes večer jedeme k Gambartovi na hudební večírek, Nadaud bude zpívat. Paní Basilévitchová je taky pozvaná kvůli mámě, je pod naším křídlem, ubohá. Jak se ruské dámy chovají v cizině! Dělá mi to jen dobře — studuji, komentuji, učím se. Jsem příliš chladná a rozumná, jsem si jistá sama sebou. Velmi mě baví být se ženou, která se mnou zachází skoro jako s rovnou, která se mnou mluví o mužích, o lásce, která se mě ptá na názor a říká svůj. Tenhle je hezký, ten zas má hezkou ruku — támhleten na konverzaci je dobrý, ale vážně ho brát nelze, řekla mi o Kirchovi včera při návratu z večeře. To mě těší a baví, ale nedotýká se mě to. Vystrojila se k večeři: černý závoj, růžové tváře. Máma byla celá v černé — krepdešín, pera, krajky, diamanty. Černý závoj po španělsku. Jak je krásná má matka! Jak je její život ztracený, její krása pohřbená, její duch zrezivělý!
Večeře byla dobrá a veselá, o veselost se postaral Macainne, aniž řekl jediné slovo. Je možné takto pronásledovat muže?
Oblékám si nádherné růžové šaty, své nádherné vlasy pěkně upravené a rozpuštěné po zádech. Jsem spokojená.
Vzaly jsme Basilévitchovou a daly jsme se na cestu k Alsa. Řídím koně. Byly jsme čtyři, všechny velmi elegantní, když jsme projížděly kolem kiosku, udělaly jsme všeobecný dojem.
Gambart nás vítá na prahu, podává mámě rámě. Je tu několik prostých dam a několik pánů — umělci. Usazuji se ve stínu s Basilévitchovou. Kirch přichází, přirovnává mě ke sfingě — jsem s ním sfinga, málo mluvím a vůbec se nehýbu. Všechna má slova jsou věštby nebo zázraky. Dráždí mě. Panu Gambartovi v hlavě mlhavě vrtá myšlenka na sňatek. V souvislosti s jedním Několikrát opakoval, jaký je tu nepořádek, protože tu chybí paní domu — žena — a tak podobně.
Prováděla jsem Basilévitchovou po parku — Kirch nás sleduje. Na schodišti jsem se zastavila promluvit si s Gambartem.
Když jsem se vracela, slyšela jsem Kircha, jak Gambartovi říká, že jsem prováděla hosty zahradami — a přidával pochvaly. Zkrátka všichni mě tu považují za bytost zvláštního druhu, přisuzují mi všechny vlastnosti, všechny talenty, všechny přednosti. Při představování přidávají nejrůznější věci. Týž Gambart si mě váží...
Nadaud vyprávěl, nějaká Angličanka řvala. Ke konci jsme vyšly ze stínu a já vyprávěla Basilévitchové o mužích z Nice. Woerman dost milý, ale pořád se drží u mne a ničemu nerozumí; hrabě Markoff chce být příliš duchaplný; kníže Gagarine nemá ducha vůbec žádného; Tchetvertinského málo znám; Lewin se chová špatně; d’Audiffret se neukazuje; hrabě de Lambertye se dvoří všem a... tady přijíždějí kočáry. Náš nepřijel — Basilévitchová se nemohla dočkat odjezdu, Kirch nám nabídl svůj. Gambart mě oblékal — navlékl mi rukávy pláště, uvolnil mi zpod něj vlasy, zapnul mě. Nechala jsem si to líbit. Řídila jsem kočár poprvé večer — když jsem dojela ke dveřím kasina, byla jsem hrdá a triumfovala.
Basilévitchová zavěšená do mě, vešly jsme do sálu. Netancovala jsem, jako vždy. A jako vždy jsme několikrát měnily místa a sály. Angličan tancoval s Basilévitchovou — ta zbledla. Po celý večer jsem si všímala docela mladého chlapce, který nás téměř všude sledoval, poslouchal a zdál se rozumět, také se usmíval — protože jsme se smály celou dobu, zvláště když nám Paul přišel říct, že my slavnostně oznámit, že Angličan bude tancovat skotský tanec. Partii kulečníku přerušily výbuchy smíchu a všichni se rozběhli do sálu, Basilévitchová první se mnou. Byla to hloupost a Angličan neudělal nic zvláštního. Basilévitchová, dychtivá po kavalírech, a já, ne tak dychtivá jako ona, jsme několikrát prosily Paula, aby zjistil, jestli je ten chlapec Rus; ale Paul si hraje na chudáka, protože Basilévitchová s ním neflirtuje jako s mužem. Diví se, že čtrnáctileté dítě je zamilované, a směje se — jako ostatně všichni. Nakonec se máma, když šla kolem se selským Kirchem, zeptala: „Jste Rus?“ Zdá se, že Rus není, ale jazyku rozumí.
Za pár minut pana Kircha přistupuje k mámě zavolá sluha, ale Kirch se okamžitě vrací:
„Madam, tady pan hrabě Merjeewsky“ (neznám to jméno), „který žádá, aby byl oficiálně představen.“ Opravdu představil hraběte, kterého jsme považovaly za Rusa a který je Polák. Mladý muž, který dokončil studia a který má dostat nebo složit (nevím, jak se to říká) doktorát, ne z medicíny, ale z něčeho jiného. Připomíná Chilovského, má bledou pleť, vlasy popelavě plavé (což nemám ráda), trochu menší než Paul.
Umí konverzovat a není hloupý — což je u takového mladého štěněte velmi vzácné. Myslím, že je vzdělaný, muzikant a podle konverzace ne hloupý. Musím říci, že jsem zavedla velmi vážný rozhovor, takže za deset minut jsme mluvili o Xenofontovi, Vergiliovi, Homérovi, staré společnosti, starých pravdách, filozofii atd. Prohlásila jsem se milovnicí starověku a krajně zvědavou.
„Nevede snad zvědavost k vědě, a tedy k filozofii civilizaci?“ řekla jsem.
„To řekl jeden starověký řecký filozof.“
Vrátily jsme se opět ke kulečníku a Basilévitchová se mě zeptala:
„Pro mě není vhodný, ale hloupý není — umí mluvit.“
„Nevím, nemyslím, že je hloupý.“
„Ale pro mě je příliš mladý,“ řekla a zvedla k nám zrak a tázavě se na mě podívala.
Ubohá neklidná duše — říká se hledejte a naleznete. Ona nenalézá.
V šatně jsem si vzala svůj nepromokavý plášť a na pokyn hraběte Merjeewského jsem mu ho podala:
„Máte mi obléct plášť, dobře, teď vytáhněte vlasy ven, děkuji.“
Jsem se sebou spokojená.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „waterproof“. ↩