Pondělí, 2. února 1874

Konečně máma řekla slečně Hitchcockové, že může odejít, protože budeme cestovat.
Hodinu klavíru i kreslení jsem odbyla, musela jsem vypisovat seznamy nebo oznámení nebo já nevím co, co máma posílá všem svým známým a dokonce i těm, které nezná, aby ohlásila sbírku v Notre-Dame. Poslala jsem je tetě Tutcheffové a svému nadmíru milovanému bratranci knížeti Eristoffovi.
Všichni jsou v Monaku, vycházím s Dinou, jsem dnes pozoruhodně bílá a růžová (hnědé šaty, sluší). Když už odjíždíme, přichází Georges, bereme ho s sebou, nesu tomu proklatému Devauxovi seznam chemie; poté jdeme na promenádu. Silný vítr, šedý den, ale velmi příjemný a podobný podzimu, který mám ráda. Bohužel musíme vzít s sebou dědečka, a tak začne s Georgesem křičet, smát se tak nahlas, až koně řehtali, a vykládat hrozné věci.
Ve čtyři hodiny vyzvedáváme Paula u Washových, ráda vidím hodně mužů, a přestože to byl dědeček, bratr a strýc, vypadalo to dobře. Dvě ženy a tři muži (ženy? – muži?). Ale tak vyváděli a křičeli, že se vracím domů úplně nešťastná.
Můj Bože, mají tito lidé vůbec nějaký cit lidskosti, rozum, pochopení, instinkt, alespoň?! Být špinavými, hloupými a bezcitnými kusy dřeva! Bože můj, nic mě nepobouří tolik jako takové povahy bez špetky jemnocitu, bez jakýchkoli zásad a bez jakékoli úcty k věku — je mi jen patnáct let!
Zvětralé zbytky toho, co nikdy neexistovalo! A k tomu hrubí a drzí v nejvyšší míře? Bože můj, nic mě tak nerozčiluje! Blázním z toho.
Georges celý rozpačitý přišel polohlasem prosit o radu, jak by mohl lépe obléknout Annu na ples, který se dnes koná v Monaku. Máma dala své šaty z perlově šedého saténu, to je velkorysé a jsem tím dojatá.
Těch tvorů je mi líto a mám pocit, že kdybych mluvila s jedním z nich, cítila bych tak svou velikost, že bych z toho plakala. Nejdu pěšky, byla jsem venku asi tři čtvrtě hodiny. Věděla jsem, že tam nikdo nebude.
Nevím proč, ale těší mě říct o Le Bec něco zlého nebo slyšet něco proti ní. Dnes večer Solominka řekla, že na ní nic není, ani postava, ani půvab, není velká, není dobře stavěná, není půvabná, její postava je ošklivá, její nos papouščí, její ústa je příliš dlouhý, špatně chodí. Tak to říká Solominka a já s tím souhlasím; jediné, co má, je jméno a titul — a to jí dodává důvtip.
Dodávám ještě, že její nos je papouščí a její ústa jsou Le Bec (zamilovaný?), který sahá od ucha k uchu.
A obdivují ji!
Smiluj se!
Jak jen mohou být tak hloupí!
Máma mi koupila ještě několik knih; hned čtu Louis XIV et son siècle. Kniha je přede mnou otevřená, dívám se na Buckinghama, je tak krásný. Jen Angličan může být tak krásný. Není nad anglického vévodu, pařížského; když na jednoho narazím, lhostejno kde, i v knize, nadchnu se a zbožňuji ho... Zbožňuji Buckinghama. Byl stejně silný jako Hamilton, zbožňuji co je to vůbec za muže, ti hubení! Čtu Buckinghamova dobrodružství, hltám je. Hamilton je moderní Buckingham! Ale toho ubožáka poutá čestné manželství se šlechtičnou. Smiluj se! Angličanka nemůže být krásná, jak si přeji. Jako žena jsem tu jen já, jako muž anglicko-pařížský vévoda, ale musí být silný, jako... Ham... jako Buckingham. Koho ještě zbožňuji, to je Nero.
Je skoro půlnoc, četla jsem. Hned je vidět, že jsem tak mladá, za pár let mě kniha nepřiměje bdít, ale zívat.
Jak se považuji za moudrou! A jak se budu své moudrosti později smát.
Zdál se mi Hamilton, ale neměl svou tvář.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále latinsky: „Miserere !“ – úvodní slovo Žalmu 51 („Smiluj se nade mnou, Bože“), Mariino zoufalé zvolání. ↩
Pozn. překl.: Louis XIV et son siècle (francouzsky „Ludvík XIV. a jeho století“). ↩