Neděle, 1. února 1874

Do kostela jsem se opozdila (jsem nehodné stvoření, na vlak k holubí střelbě jsem se ještě nikdy neopozdila). Kolem druhé, třetí hodiny máme návštěvy, paní Warrodel, Filimonoffovi a pan Potemkine (modré šaty, ospa-
lá a unavená, ale ujde to). Už několik dní jsem velmi ochraptělá, mluvím velmi potichu a nikdo mě neslyší, tak jsou v tomhle domě všichni zvyklí křičet.
Pátek bude náš den. Sejde se na něm ten kousek prachu, co známe, to je mnohem lepší než nic. Slečna Filimonoffová se vdává příští středu, kéž by už tu byly moje šaty. Jdeme na hudbu, je tam spousta lidí, ale je to smutné, zaprášené, ošklivé, Gioia má dva kočáry, ale rypák Saské se mi líbí víc. Nikdy si nemohu být jistá, jestli se mi Gioia líbí, ano či ne
na okraji
Jsem nemocná, myslím, že příliš často, poznamenávám si to pro kontrolu.
Woerman nepřišel, tvrdil, že ho máma nechtěla přijmout; byla nemocná a nemohla ho ten den přijmout. Dělala jsem, že ho nevidím, když dnes zdravil, ale máma a Dina na jeho pozdrav odpověděly?
Le Bec už není vidět, Woerman je sám a hrabě de Lambertye v landaueru s Franciovými. Ale ta drahá zamilovaná Le Bec má jiného, totiž třetího.
Jsem smutná, nudím se.
Máma poprosila kněžnu, aby Hitchcockové řekla, že ji už nepotřebujeme, a ta rozkošná hvězda odpověděla, že to musí říct sama paní Bashkirtseffová, pak Bête řekla, že to říká jménem paní Bashkirtseffové, načež hvězda oznámila, že zůstane ještě tři týdny, že nemá v úmyslu odejít před březnem. To je mi adorace! A k tomu mi ta potvora ukradla dva měsíce.
Z cesty do Ruska, myslím, sešlo. To mi vzalo všechny naděje a zase tonu v nudě a temnotě. Když člověk nevidí nebo alespoň nepředvídá konec, je skutečně nešťastný. Myslela jsem, že pojedeme do Ruska, přemůžeme nepřátele, očistíme se a přijedeme žít do Paříže, jak si přeji. Ale lidské plány! Běda, budu opakovat staré, ale hloupé přísloví: „Člověk míní, Pánbůh mění.“ Je to nicméně pravda. Jsem potrestána za své: Co chci, to je hotovo. Člověk si dělá, co chce. Mám vše, co chci. Budu mít vše, co chci. Upřímně děkuji Bohu, že potlačil mou ctižádost a dal mi dobré lekce.
Skoro nic z toho, co chci, se nesplní.
V patnácti letech jsem zlomená.
Tak moc bych chtěla, aby matka šla zítra na ples! Ona nechce jít bez Diny a tahle mula se vzpírá. Nevím, proč tak moc chci, aby tam šla. Řekla jsem si, najdu-li mámu v zahradě, půjde, ale jinak... Scházím dolů a najdu ji v jídelně s rukama ve vodě, Pitou ji hrozně pokousal. Člověk musí věřit na hlouposti, téměř všechny se mi naplňují.
Já, máma a Dina jdeme k paní Anitchkoffové. Je překvapená a ráda, že mě vidí. Chodím k ní jednou ročně, kvůli jejím odporným dětem. Jednám s ní jako s kamarádkou a jelikož mě velmi respektuje, celkem dobře se s ní bavím.
Dočetla jsem La Vallière. Houssaye je monotónní, ale přesto ho čtu s potěšením a čte se jedním dechem.
Budu mít Les courtisanes du monde po „Nicklebyovi“, aby mě Houssaye nenudil, kdybych je četla po La Vallière.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: V originále rusky; do francouzštiny přeložil vydavatel. ↩
Pozn. překl.: Les courtisanes du monde (francouzsky „Kurtizány světa“) – dílo Arsèna Houssaye. ↩