Neděle 26. října 1873

Maminka pořád zůstává v posteli. Měly jsme jít s Dinou do kostela samy, ale přišla ta divoká Peršanka a bohužel jdeme s ní, ale naštěstí ani ona, ani její „okouzlující" děti nebyly u nás. Je tu spousta Rusů. Jak je jich mnoho a jak špatně oblečených. Rusů prostě nemohu vystát, miluji jen Angličany — jsou mi bližší než Rusové.
Hned po obědě jdu s Pavlem na lov, protože máme ve vile louku, kde se zvěř objevuje dost často, a nemluvě o zvěři — chtěli jsme zastřelit aspoň obyčejné ptáky. Těžko se mi skákalo přes příkopy s puškou, ale Pavel mi pomáhal. Jednou, když jsem si myslela, že šlápnu na pevnou zem, zabořila jsem se až po půlku lýtka do bláta. Vykasala jsem si sukni po sedlácku, obula jsem hrozné janovské botky, Pavlův klobouk se spadlými okraji pevně nasazený na hlavě a s puškou v ruce — rozhodně to nebyla mladá dívka sladká jako ranní rosa! A Angličané, kteří procházejí zahradou z kostela — otočila jsem se k nim zády, aby aspoň neviděli můj rozpálený obličej.
Dvakrát jsem zabila, ale nemohli jsme najít ptáky.
Ve čtyři hodiny vycházíme k hudbě. Šla jsem na lov, abych si trochu upravila pleť — byla jsem strašně bledá. Prošli jsme se pěšky, já, Bête a tatínek, pak jsme zašli k Rumpelmayerovi — princezna platí, dostala od tchyně dva tisíce. Vigierová byla velmi směšná à la Kozodaïeff. Nesmírně směšná.
Hodně lidí, ale jen sebranka. Je to smutné, když člověk vidí jen sebranku!
Napsala jsem italský dopis pro Georgese. Zítra jdeme s Pavlem lovit v pět hodin ráno.