Deník Marie Bashkirtseff
CZENUKFR

Sobota 25. října 1873

Včera večer jsem sotva usnula, když slyším bouchat na dveře, je to Dina a Pavel.
Nevěděla jsem, co chtějí, a posílám je k čertu, ale volají na mě, říkají, že maminka je velmi nemocná; tak si beru plášť a jdu dolů celá ospalá. V jídelně najdu maminku sedící na židli ve strašném stavu, kolem všichni s neklidnými, ustaranými obličeji. Vidím, že je velmi špatně. Chce mě vidět, říká, ještě jednou před smrtí. Zachvátí mě hrůza, ale nedávám to najevo.
Je to strašný nervový záchvat, nikdy to nebylo tak silné. Všichni jsou zoufalí! Ubohý Georges má oči blázna, tak se bojí.
Posílá se pro Rehberga a Macaria. Na všechny strany vysílají sluhy, aby sehnali léky. Nikdy nedokážu vylíčit tu hroznou noc! Probudí mě až v poledne. A maminka pořád říká, že umírá!!
Probudili Anitchkoffovy, přiběhli okamžitě. Zůstala jsem celou dobu v křesle u okna, beze mě bylo dost lidí, aby udělali, co bylo třeba. Ostatně neumím ošetřovat, nenávidím přihlížet ošetřování; je to zvláštní pocit, jakási hrůza, co mě přepadá.
Ó! Byla jsem velmi nešťastná! Nikdy jsem ještě tolik netrpěla, ano, 13. října jsem trpěla stejně, ale jiným způsobem.
Chvíli bylo mamince velmi špatně a nemohla jsem se ovládat, volala jsem na Walitského hlasitě.
Ale je to strašné! První myšlenka, kterou jsem měla, bylo se modlit.
Lékaři neustále přicházeli a odcházeli. Konečně s pomocí hořčičníků a nevím kolika dalších hrůz se něco podařilo, uložili maminku do postele v jejím pokoji a všichni jsme stáli kolem. Ale ještě se jí nelepšilo, teprve ve tři hodiny přišla úleva.
Ó! Ale když pomyslím na tu noc, chvěji se! Je to děsivé! Lékaři říkají, že tyto záchvaty jsou velmi nebezpečné a že se nesmí opakovat, protože... Ó! To je strašné!
Comme la mer qui après une grande tempête devient calme et semble gelée, ainsi nous étions tous après de si grands troubles assis calmement ensemble, si calmement que je ne comprenais pas ce qui se passait. Excepté le calme extérieur, dans l'âme de chacun régnait un bien-être parfait et une tranquillité si douce, que jamais il me semble on n'était si heureux. C'est Georges qui le premier a dit cela. Pauvre Georges il était si effrayé qu'il n'osait pas entrer mais il restait près des portes l'œil hagard, et demandait des nouvelles à ceux qui sortaient. Bylo to tak strašné, že to nemohu popsat. Ale díky Bohu nebezpečí pominulo. Všichni jsme klidnější a zůstáváme v jejím pokoji. Jako moře, které po velké bouři se stává klidným a zdá se zamrzlé, tak jsme všichni po tak velkých potížích seděli klidně spolu, tak klidně, že jsem nechápala, co se děje. Kromě vnějšího klidu vládla v duši každého dokonalá pohoda a tak sladký klid, že se mi zdá, že jsme nikdy nebyli tak šťastní. Georges to řekl první. Ubohý Georges měl takový strach, že se neodvažoval vejít, ale zůstával u dveří s vytřeštěným pohledem a ptal se na zprávy těch, kteří vycházeli.
Jdu spat, jsou tři hodiny.
Ale co se změnilo, je, že téměř po celou tu dobu se k mé úzkosti přidalo neštěstí Hamiltona, a nikdy jsem nad ním tak živě a hluboce netrpěla. Vrhám se na postel s těmito slovy: Ó! Hamiltone! Ó Hamiltone! Ale zadržela jsem se a na kolenou jsem děkovala Bohu za záchranu maminky.
Probouzím se v čtvrt na jedenáct. Měla jsem dnes ráno tři učitele od sedmi do půl dvanácté. Maminka přišla dnes ráno do pokoje vedle mě. Je jí trochu lépe.
Jdu dolů na snídani a tatínek začíná okázale dávat najevo své city. Řekla jsem mu to.
Elle est si contente de me voir, si enchantée, si heureuse ! Moi aussi, je suis très contente de la voir. Je crus qu'elle m'écrasera par ses baisers. Et à l'instant mille questions ! Je la prends dans ma chambre, je lui montre mes robes (c'est un grand amateur). Klid a pohoda včerejška ještě dnes vládnou. Jsem strašně unavená. Dina jela dnes ráno na koni, viděla paní Prodgersovou s novým. Vycházíme ve tři hodiny a zdá se mi, že je dvanáct. Poslala jsem živůtky Worthovi. Na promenádě jsme viděli Wittgensteina s jeho krasavicí. Fouká strašný vítr. Vracíme se pro Dinu a u dveří vidím kufr — co to je? Říkají mi, že je to Markevitchová; vrhám se z landau, ptám se: co? jak? kde — nemám čas dokončit otázky, když cítím, jak mě někdo chytá. Je to Solominka. Je tak šťastná, že mě vidí, tak okouzlená, tak šťastná! Já taky, jsem moc ráda, že ji vidím. Myslela jsem, že mě rozdrtí polibky. A hned tisíce otázek! Beru ji do pokoje, ukazuji jí šaty (je velká znalkyně).
Měla strávit zimu v Pau, strávila tam dva dny a nemohla snést nudu toho města, přijela do Nice. Maminka, která spala, se probudila, Solominka jde k ní. Ještě tisíce výkřiků, polibků, otázek, odpovědí. V pět hodin vycházíme se Solominkou, jdeme na promenádu.
Il se grise comme un cochon, et il a l'air féroce et abruti. Nous les passâmes encore une fois lorsqu'ils rentraient chez soi. On voit que c'est un cochon russe et il se conduit comme un cochon, il a l'air de l'époux de la Soubise tant il a l'air misérable à côté de sa cocotte. Myslím, že se Bête a Solominka nepokousají; obě jsou proti té perské divošce a mají pravdu. A také obě milují zmrzlinu „k zbožnění". Ještě jednou vidíme Wittgensteina, projíždějí kolem nás. Ta žena se na nás dívá — myslím, že jí ten otupělý Wittgenstein řekl, že jsme se minule zčervenaly. Opíjí se jako prase a vypadá divoce a otupěle. Minuli jsme je ještě jednou, když se vraceli domů. Je vidět, že je to ruské prase a chová se jako prase, vypadá jako manžel Soubise — tak ubohý vedle své kokotky.
Vévoda z Hamiltonu měl také kokotku, ale choval se ušlechtile, jako velký pán, jako pán. Nikdy nebyl vidět přivázaný ke sukni takové ženy.
[Mariein náčrtek]
Jdeme do London House, kde vidíme to zvíře-bruta Pattona. Solominka se ptala, jestli pokračuji v deníku.
— Ano, řekl Walitský — a je sedm svazků, které jsou poslány vévodovi z Hamiltonu.
Všichni přicházejí ke mně a mluvíme o našich cestách.
Solominka říká:
— Gritsia ode mě získal tvou fotografii a řekl, že je milá, vždy dobře oblečená.
— Jaký břidil! Milá! Pro ruské prase jako ty jsem „milá"?!
Hloupé prase, lituji tě! Cítím jen lítost a pohrdání.
Můj velmi drahý otec má francouzskou herečku Durocher, je jí dvaačtyřicet let. Je do ní zamilovaný (?), kupuje jí diamanty a udělá nám tu radost, že přijede do Nice s ní.
Bydlí u něj a jeho sestry, paní Tutcheffová atd. přicházejí ho navštívit a také ona, ta žena. V Rusku jsou taková prasata, že se můj tatínek vůbec nestydí; po divadle večeří a nasedají do kočáru před všemi a vracejí se domů, můj otec a herečka.
Společnost není vůbec šokována a nic se neříká, když se pan Bachkirzeff [sic] objeví s Durocherovou a pak jde mluvit s dámami. Ve stejné zahradě, v restauraci jsou prostřeny dva stoly, u jednoho jsou Durocherová, můj otec a další; u druhého řádné dámy — a můj otec uprostřed večeře bez skrupulí přechází od jednoho stolu ke druhému.
Uvádím to jako jeden z příkladů ruského prasárenství. Vzpomínáme si — nebo spíš maminka a já vyprávíme Bête příběh mého únosu. Solominka u toho nebyla. Patton přišel číst udání od Fijky.
Celý tento den je tak klidný, tak příjemný, tak šťastný.
Solominka obdivuje můj pokoj, můj vkus, moje šaty, moje botky, moje... už nevím co, všechno konečně.
Bête a Solominka se shodnou, že jsem nejmilejší z celé rodiny. Mají mě velmi rády a Solominka řekla, že mě miluje neobyčejně.
Lásky mého otce jsou veřejné. Jak jsou v Rusku prasata! Ne, nezůstanu v Rusku, chci být Angličanka.
Solominka bude bydlet u nás až do příjezdu Angličanky.
Bête dostane dva tisíce franků od své tchyně. A já budu oplakávat svého vévodu.

Poznámky

Pozn. překl.: V originále anglicky: „I feel only pity and contempt." ↩