Pondělí 28. července 1873

U bankéře, protože se odjezd odložil – nebyly peníze. Zítra v jedenáct je budeme mít. V lázních Macarani. Celý den prosím tetu, aby si sbalila věci, ale jako naschvál nechce. Večer na procházce s kněžnou, mámou atd., k Anitchkoffovým. Po procházce jsem šla k Anitchkoffovým, všichni seděli na zahradě, hráli, pili. Je to výročí svatby pána domu, třicátý osmý rok jejich manželství! Jak jsou šťastní! Mladí manželé tancovali, ach, ti jsou směšní!
Zase se mluvilo o Vídni, řekla jsem, jak moc chci jet. Paní Anitchkoffová má také velkou chuť tam jet, ale starý manžel, děti, ach to je nadělení!
Nakonec jsem plakala. Nikdy jsem nic nedostala bez slzí atd. Těší je mě mučit. Nikdy neřeknou ani ano, ani ne, ale protahují to, dráždí mě!!
To všechno mě bude stát tři roky života, to je jisté!
Tolstoyovi se odvážili říci, že jim dělám naschvály. Já? Ha! Pravdo, kde jsi? Já, která jsem od té doby, co se tak hanebně zachovali, ani nechodila do zahrady, abych se jim vyhnula. A oni se odvážili!!!!!!
Kaštanová barva mi úžasně sluší, chtěla bych kaštanové šaty na zimu.
Kněžna Galitzinová mě má velmi ráda, říká mi drahý bandito. Ach! Jak jsem šťastná, když mě má někdo rád.
Teta najednou velice změkla.