Neděle 27. července 1873

Když jsem se probudila, přečetla jsem si znovu včerejší zápis. Nic mě nepřekvapuje, zdá se mi to obyčejné. Jen jedna věc, co kněžnu na ty myšlenky přivedlo? Podivné!
Máma a teta šly k paní Anitchkoffové, kde byl pan Patton, jednat o udání Tolstoyových. Šla jsem tam v županu, bez klobouku, zeptat se, jestli mám nechat kočár. Od paní Anitchkoffové do lázní Macarani bez převlékání. Za několik minut přijeli všichni Anitchkoffovi.
Do lázní chodím ráda z koketnosti, dnes například vešly teta a kněžna a ta druhá řekla:
„Podívejte, ta je jako obrázek!“
„Ano, skutečně obrázek!“
Dědeček se odvážil říci, že jsem špatně stavěná. Ale všichni mě bránili.
Před obědem teta sešla dolů, kněžna tam už byla.
„Tak co, vévodkyně,“ řekla, „zase začínáte?“
„Paní Romanoffová, blahopřejte neteři, vdává se za vévodu z Hamiltonu!“
„Za prvé, vévoda z Hamiltonu je ženatý.“
„Ale ano!“ říkám.
I jí se to nelíbí. I ona by chtěla Miloradovitche, Hamiltona se bojí. Kněžniny žerty byly dnes nevhodné, zvláště před jednou z matek, které takové řeči nemají rády. Byla jsem v rozpacích, ale nezčervenala jsem. Několikrát padlo to jméno a nezčervenala jsem.
Paní Saccová má svátek, požádala nás o dovolení, aby její lidé tancovali před našimi okny. Paul koupil ohňostroj a bengálské ohně.
S kněžnou jsme přinesly domů zmrzlinu, kde byli Anitchkoffovi a Khalkionoff. Nepodávám ruku každému, jen dámám a některým starým pánům, mladým mužům nikdy. Khalkionoff si to bere osobně.
Jsem génius domu, jsem jeho život, pohyb a veselí. Hraji si na rozmazlené dítě, trýzním všechny. Tahám za uši paní Anitchkoffovou a kněžnu, mimochodem její malá mě zbožňuje. Děti mají každý den nový předmět zbožňování. Jako muži, bohužel!