Neděle 29. června 1873

V kostele (šedé šaty, sluší). Nebyl tam nikdo, jen my a Pattonovi; pozvaly jsme je, aby přišli k nám příští neděli. Bébé se zarděla, když uviděla Paula. Odvezly jsme je kočárem ke staré paní Pattonové. Napsala jsem dopis Heleně a všem dětem. Ve tři k moři — nebyl tam nikdo. Skočila jsem z můstku a pak jsem si sedla do malého člunu, a když jsem byla dost daleko, skočila jsem do vody. Bože, to bylo vzrušení! Skoro dva roky jsem to neudělala — a skočit z člunu, to bylo poprvé v životě.
Doma přišla kněžna Galitzinová, pak paní Teplakoffová, pak hraběnka de Mouzay — odjíždí zítra; paní Galitzinová u nás večeřela, je docela milá, ale praštěná. Šly jsme všechny na hudbu: máma, Galitzinová, Dina a já. Durandovi nás minuli. Audiffret byl v kočáře, a já hlupačka! — zčervenala jsem! Máma to viděla. Nechaly jsme kněžnu u jejího domu a jely pro paní Teplakoffovou — máma jí slíbila jet dnes večer do Monaka. Cestou Walitský říká, že ho vrátná tituluje baronem; na to máma:
„Marie, a kdyby Walitský byl baron a bohatý, vzala by sis ho?“
„Ne, nikdy.“
„Nelíbí se ti?“
„Je to velmi hodný člověk, ale ne, nelíbí se mi!“
„Počkej, kdo tedy? Třeba Khalkionoff?“
„Ach! Mami, vytahuješ to nejhorší!“
„Nu tak! A Audiffret? Chtěla bys...“
„Ach! Ne, ne, nelíbí se mi.“
„Ale ne! Audiffret se ti trochu líbí.“
„Ne, vůbec ne.“
„Ale ano, trochu.“
„Ne, vůbec ne, věř mi. Vím, proč si to myslíš — protože jsem zčervenala, když projížděl.“
„Ne, to není kvůli tomu, člověk někdy zčervená bezdůvodně.“
„Ostatně ty nevíš, kdo se mi líbí.“
„Kdo tedy?“
„Ale ty ho neznáš, vy neznáte nikoho.“
Tu Dina vykřikne:
„Já vím kdo, čestné slovo.“
„Tak jestli víš, řekni to — uhádneš-li, řeknu ti pravdu.“
„Ano, vím to.“
„Tak řekni.“
„Hamilton se ti líbí.“
Věděla jsem, že to řekne. Pět minut předtím.
„Nuže, to jsem si vymyslela: zase ten strašák, to monstrum, ten tlouštík.“
„Nu ano, je to tak, vím to.“
„Který Hamilton?“ zeptala se máma. „Ten zrzavý?“
„Ano!“ řekla Dina.
„Samozřejmě,“ řekla jsem.
Dina:
„Vidíš, já to vím. Je to tvůj typ — a Boreel se ti taky líbí.“
„Nu a co je on zač, oba jsou hezcí, a Hamilton je hezčí než mnozí, je tu nejhezčí.“
Máma se na mě dívala něžně a s úsměvem. Proti mé vůli to Dina ví. Když jsme byly samy, začala jsem pod vlivem našeho rozhovoru žvanit. Řekla jsem, jak jsem nešťastná, že pořád a všude rudnu. Řekla jsem jí, že rudnu, když vidím kohokoli. Vyprávěla jsem jí o každém svém zčervenání a nic jsem nezatajila. Pak jsem řekla:
„Chováš se špatně, Dino.“
„Jak špatně?“
„Totiž — to jsem nechtěla říct, chtěla jsem... zkrátka!“
„Tak co? Dokonči.“
„Nuže, je to tak: víš, jak snadno rudnu, a ty mi k trápením přidáváš ještě toho Hamiltona — teď budu rudnout, když ho uvidím, toho nešťastného Hamiltona.“
„Ach! Ty jsi rudla i bez toho, když se ti líbí!“
(Safra! Ona si všímá všeho.) Uklidňovala jsem ji, ale čím víc jsem chtěla být věrohodná, tím víc jsem jí proti své vůli říkala opak. Pravda je, že jsem taková hlupačka! Taková pitomice! Na kterou nejsou dost špatná slova. Jak to, že nemohu na nic myslet, aniž by to všichni věděli? Jsem s Dinou velmi upřímná. Slyšela mě mluvit o Hamiltonovi v noci, když jsem spala. Celou procházku jsme o tom mluvily. Ptala se mě, co si přeji; řekla jsem jí všechna svá přání, kromě několika. Ale je to zbytečné — ona ví.
Otevřeně mě s Hamiltonem škádlí. „Hamilton!“ vykřikla velmi hlasitě a přerušila ticho — vyděsila mě, než jsem pochopila, co říká.
Trápí mě, co se stalo — budou si jeho jméno brát do úst.
Jsem si jistá, že zítra bude první Walitského slovo Hamilton, malý vévoda, a posměšky všeho druhu. A pak, tohle není jako ta historie s Boreelem — miluji ho vážně. Nemám ráda, když se to ví. Mám ráda, když se o něm mluví, ale aniž by se mě to dotýkalo. Opravdu mě mrzí, co se stalo. Máma to ví také. Ale což, je tu ruské přísloví: „Vše, co se děje, děje se k lepšímu.“ Všechno ostatní se ještě neví, možná to ještě zemře. Přála bych si to.
Dina hraje na klavír, dráždí mě! Kněžna Galitzinová mluvila u stolu o svém muži — miluje ho, je do něj zamilovaná, a on, ta potvora, řekl:
„Madam, milujte si, koho chcete, já vám nebráním. Chci být volný, nudíte mě.“
Budu nešťastná, neboť budu svého muže milovat vždy — a jestli on řekne, že ho nudím, zemřu, budu nešťastná, bezpochyby, neboť miluji a budu milovat celý život. Není manžela, který by miloval navždy — dva roky a pak chladné přátelství, ani to ne. Je to strašné!