Sobota 28. června 1873

V pět přivedli dva koně, narychlo jsme se najedli a běžela jsem se obléci. Dnes ráno, zatímco jsem byla na hodině klavíru, přichází Walitský; předal Manottovi, který pozítří odjíždí, hodinky pro jeho dceru, zabalené v mámině vestičce. Žádal ode mne fotografii s věnováním, na památku atd. atd. Zavolali mě dolů — ptám se proč, nechtějí odpovědět; trochu jsem se vyděsila, myslela jsem, že našli deník* nebo nějaké hlouposti, co jsem napsala. Mám ten ošklivý zvyk, že čmárám všude. Naštěstí to byla jen anglická vychovatelka, která bude chodit se mnou mluvit několik hodin denně. Je stará, typ ruských chův.
Vracím se ke koním. Vyjeli jsme tedy, já a Paul. Je příliš horko, stěží jsem to vydržela. Máma, Dina a Chalchionoff jeli za námi v kočáře. Docela dobře jsem klusala, ale kůň chtěl stále cválat. Vrátili jsme se kolem sedmé, slunce ještě pálilo. Měla jsem ztuhlou ruku, kůň má tvrdou hubu. Předvedla jsem skvělý plný cval.
Po večeři jsme hráli kroket, ale uprostřed hry přišly děti Aničkovových s chůvou. Rozzuřily mě tím, jak šlapaly po koulích a shazovaly branky. Opravdový hráč by pochopil mé rozhořčení. Pak se setmělo a musela jsem nechat všechno být, jak kdo chtěl, protože jsem nic neviděla — Chalchionoff hrál. Mluvili jsme o koních.
Píšu tento deník a Dina hraje na klavír. Má tak teskné skladby, že z toho člověk zesmutní. Má cit ve hře, každý tón mi buší do srdce — dráždí to a je to okouzlující zároveň. Vyšla jsem na balkon a světlo v pokoji mi připomnělo večer plesu u Boydů v Badenu — procházela jsem kolem jejich domu a viděla dvě postavy na balkoně, Berthe a vévodu. Vysmíval se jí. Lituji ji, v mnoha věcech se mi podobá — stejné touhy, stejné rozmary. Ach! Bože, jak bych chtěla být v Badenu! Když pomyslím, že neuplynul den, aniž bych ho viděla alespoň jednou a aniž by se o něm mluvilo. Táta ho znal, dokonce — vzpomínám si, jak jsem ho jednoho rána viděla ve velmi vysokém kočáru zapřaženém čtyřmi koňmi, řídil. A jak jsem se smála, když nám Walitský řekl:
Jaký strašák, ten Hamilton, zapřáhl své závodní koně a projíždí se.
Pak jsem ho vídala skoro každé ráno v osm, v devět — kalhoty zastrčené do bot, kravata špinavá, šedý klobouk pomačkaný a stuha obrácená a jen na polovině klobouku. Šel a hvízdal si se svým bezstarostným výrazem. Kdybych ušpinila ještě deset stránek, nedokázala bych si ho popsat takového, jakého ho vidím. Mohu jen říct, že čím víc o něm přemýšlím, čím víc si ho připomínám, tím víc ho miluji.
Ta Berthe, co mi vyprávěla příběhy o něm a o Gioii. Chtěla mi naznačit, že je konec a že to ji, Berthe, miluje. Ubohá bláznice!
[Na okraji: Je to napsáno groteskním způsobem a výrazy jsou vulgární a ošklivé. Ošklivé — budou se tomu vysmívat.]
Jestli to někdy někdo přečte, nebude se tomu vysmívat, jestli miloval — a zvláště poprvé.
Ale musím říct pravdu — je krásný, vypadá šlechetně a především... Není ošklivý dandy, není ani zanedbaný muž. Má svůj zvláštní styl. Je vše, co je krásné, velké, šlechetné, duchaplné, dobré. Jak bych ho chtěla vidět! Správnou představu o něm mám jen ze Střelnice na holuby. Přestávám, neboť začínám být směšná — jsem směšná už dávno se svými popisy, svými nadšeními. Jestli to bude číst i on sám, vysměje se, neboť nepochopí, co jsem chtěla říct — bude to prostě považovat za nadšení malé holky, hlupačky, bláznice, imbecilky. Ať si myslí, co chce.