Neděle 13. dubna 1873

Překrásně. V kostele (růžové perkálové šaty, černý klobouk, ujde to). Vůbec nejsem spokojená, nemám už co na sebe, nic, vůbec nic, od nynějška už budu každý den velmi špatně oblečená, a je to přirozené — nemám šaty, zimní šaty se už nosit nemohou a nové nemám; z toho mám příšernou náladu a chce se mi plakat. Zítra si něco objednám, protože takhle to nemůže pokračovat.
Kolem třetí přišly Lise a Aggie Howardovy, procházely jsme se po zahradě a všude, pak společně na koncert, hodně lidí na dnešní poměry, pak jsme je doprovodily domů. Jsou rozkošné — kdybych měla šaty, mohla bych říct, že jsem dobře strávila čas.
Chtěla bych vědět, co znamená, že Gioia nevychází; dům je otevřený, ale mříž zavřená, často přicházejí ženy něco žádat, neotvírají jim, ale sluha mluví přes mříž. Předpokládám, že je nemocná — pokud ano, pak ji opustil, jinak by tu byl. A možná mu to nedává vědět, protože muži nemají rádi takové ženy, nemocné; má pravdu.
A možná v Nice není, ale dům je otevřený, protože její děti jsou tu. Nevím nic.
Chtěla bych ho vidět, jsem v tak smutné náladě. Nevidím ho. Nemám naději. Nemám žádnou naději, že mě jednou může milovat. Nemám žádnou konkrétní představu o své budoucnosti. To jest — vím, co bych chtěla, ale nevím, co budu mít!
Jak jsem byla veselá minulou zimu, vše se mi usmívalo, milovala jsem barona Finota, byl tu, měla jsem naději, a všechno se zhroutilo. Teď miluji stín, který snad nikdy nebudu moci mít, ale miluji ho! Ach! ano!