Pondělí 14. dubna 1873

Hezké počasí. Náš přijímací den. Na promenádě (modro-šedé šaty, špatně). Jsem zoufalá ze svých šatů, plakala jsem kvůli nim, jsem celá nešťastná, šla jsem s tetou ke dvěma švadlenám, ale je to špatné; napíšu do Paříže, nemohu snést zdejší šaty, to mě dělá příliš nešťastnou! Ach! Bože.
Viděla jsem slečnu de Galve — jak je okouzlující, jak bych chtěla být jako ona! A její klobouk! Ach! Nedokážu se na něj dívat s chladnou hlavou, tolik se mi líbí, dala bych dvě stě franků za podobný.
Večer v kostele — je první den našeho Svatého týdne, konám pobožnosti. Musím říct, že se mi v mém náboženství mnoho věcí nelíbí, jsou tu slepé a nesmyslné zvyky, kterým nemohu věřit. Ale není na mně, abych ho reformovala.
Věřím v Boha, v Krista, ve Svatou Pannu, věřím upřímně, modlím se k Bohu každý večer a nechci se zabývat nějakými maličkostmi, které nic neznamenají pro pravé náboženství, pro pravou víru! Věřím v Boha a On je ke mně dobrý. Dává mi víc, než je nutné.
Ach! Kdyby mi dal, po čem tolik toužím — vévodu z Hamiltonu! Miluji ho. V kostele jsem se za to modlila, modlila se za něj, myslela na něj. A možná se nade mnou Pán Bůh smiluje, i když se mohu obejít bez toho, oč žádám — ale ne, ne, byla bych tak šťastná, kdybych ho měla, velebila bych Boha! Jak toužím, aby mě miloval! Miluji ho opravdu, musím to alespoň napsat, protože kdybych zůstala, aniž bych to někomu řekla a sem napsala, měla bych toho plné srdce, nemohla bych už žít, praskla bych, čestné slovo! Uleví a zmenší to bolest, když to člověk alespoň napíše.
— Na maškarní bál, za svatojánského brouka se světýlkem na hlavě.
— Rozhodně každou neděli číst vše, co jsem se naučila z obecných dějin.
— Bál, kde všechny dámy mají světýlka na hlavě.
— Figura z kotilionu.
— Pásek s trny, které se pouštějí dle libosti.
— Večeře, kde všechna jídla budou z papírového mašé, ovoce z vosku, vína ve falešných sklenicích.
— Večeře, kde pokrmy, například krocan, budou vyrobeny z ovoce a sladkostí a budou vypadat jako krocan s lanýži, a naopak krocan bude připravený jako cukroví k nerozeznání.
— Příští zimu si pod žádnou záminkou nenechat ušít jiné šaty než ze sukna, žádný jiný klobouk než černý banditský a žádný jiný účes než účes slečny de Galve, na jaro šedý klobouk jako její.
Přísahám, že to splním, pod trestem toho, že se nikdy nestanu vévodkyní z Hamiltonu. Ale myslím, že se můj vkus nezmění; změní-li se, udělám to navzdory svému vkusu, ale nevěřím tomu — je to tak nádherné! Kdybych ji kopírovala teď, bylo by to nápadné, ale příští zimu ne. Přísahám tedy Bohu, že splním, co tu slibuji, ale nevěřím tomu. Jediná výjimka přesto: černý samet.
[Na okraji: I proti své vůli ten bláznivý slib neplním. Jak nevěřit hloupostem?]