Sobota 12. dubna 1873

Hezky, ale vítr a málo slunce.
Cesta do Ženevy — nevím nic. Na promenádě (zelená sukně, vikuňový kabátek, od nynějška nosím jen šedý klobouk, ne zelený, dobře) málo lidí.
Viděly jsme Whilesovy, Duranda a několik pánů, mezi jinými Lewina, který nám předevčírem vykonal rozlučkovou návštěvu.
Na koni — Dininy jezdecké šaty jsou hotové, ale ještě ji bolí noha.
[Dva řádky přeškrtnuty]
Audiffret je teď opravdu kohout na smetišti, ačkoli nikam nechodí a dělá se zajímavým, napodobuje vévodu — chudák ztracený chlapec!
Škoda, je hezký chlapec, bohatý, a už v rukou té ženy; je kohout na smetišti, říkám, neboť Boreel odjel, Lewin odjíždí. Tournon odjel už dávno a konečně všichni.
V jedenáct jsem se koupala v moři, nikoho jsem neviděla, celkem dobrá koupel, hodně jsem plavala všemi možnými způsoby.
Škoda, že ten chlapec nikam nechodí, neboť je tu ze všech nejlepší. Jaká škoda, že už propadl onomu bohémskému životu, žádné společnosti kromě kurtizán a hráčů atd., utrácení, všeho, sebezničení a nakonec bez groše. Škoda. Koneckonců nasazuje parohy ubohému vévodovi, tomu bezstarostnému rozmazlenému dítěti, ale možná vévoda s ní skončil! To by bylo krásné, každý večer prosím Pána Boha, aby se to stalo. Zdá se mi, že už tomu tak je.
[Napříč stránkou: To si věřím, hlupačko.]
Pak tedy nemůže zůstat bez příjmů, a tak je tu nové ubohé dítě; přivede ho téměř na mizinu a pak ho odhodí! Hrůza! Nechme toho, je to pobuřující!
Večer ve Francouzském divadle (bílé mušelínové šaty, Dinina košilka, vyčesané vlasy, kopretiny, velmi dobře). „Le médecin malgré lui" od Molièra, „Les deux timides", „Le chalet".
Představení celkem zábavné, málo lidí. Vyváděla jsem a hodně se smála, z Casa Playe.