Čtvrtek 3. dubna 1873

Dopoledne ve dvanáct, před obědem, jsem se oblékla, tetička atd. atd. Začínají klást překážky mému odjezdu do Monaka, ale to je zvyk, snaží se najít překážky ke všemu, k mé mořské koupeli, a vždy nakonec zjistí, že nic špatného na tom není, ale je to zvyk (černé taftové šaty, Dininy, klobouk s růžemi, dobře), spousta lidí na nádraží.
[Napříč stránkou: Je to zvyk, teď se nic nezměnilo.]
Celý houf Galvových, slečna v jednoduchých a hezkých šatech z šedého plátna. Měla jsem v hlavě podobné šaty, ještě než jsem je na ní viděla, ale jsem hloupá, nechávám se předběhnout. Bylo nás: já, slečna Collignon, paní Romanoffová, máma, paní Markevičová, hrabě Gabrielli, slečna Kolokolzoffová. Dorazily jsme tedy do Monte Carla, srdce mi bilo, už když jsme se blížily k Monaku; konečně jsme tady.
[Na okraji: Neopravuji, je tu příliš chyb.]
Do sálu na chvilku, pak s mým mentorem Walitským ke střelbě; tam ne příliš lidí, houf Randouinových s Poláky atd. a Galvovi atd., pak pár neznámých, ale celkový dojem zklamaný; už žádní extravagantně oblečení Angličané, žádné špinavé a pomačkané klobouky, žádná rovná záda a kostkované jackety [sic], žádní horliví sázkaři, vše probíhalo klidně. Čekala jsem jeho, nepřichází; ostatně myslím, že se nebude míchat do té lůzy u střelby. Je příliš bohatý a fashionable, aby v dubnu zůstal v Nice. Nevím ani, kdo vyhrál cenu, řeknou to noviny; pak jsem se vrátila do sálu, nechala Walitského a vzala si Markevičovou (mám dva lístky na tři dny, po deseti francích kus).
Nesešly jsme dolů s ní, zůstaly jsme opřené o balkón u bufetu. Najednou vidím Gioiu, jak přichází s jinou ženou, dívala jsem se na ni, prošla úplně blízko, dokonce se zastavila, aniž se na nás podívala, a sešla dolů. Ale jak je ošklivější, než jsem si myslela! V kočáře, v divadle, zdálky je okouzlující, krásná, ale pěšky jaká ošklivá chůze, jaké afektované způsoby! Ach! Věřila jsem, pochybovala jsem, věřila jsem, že není kurtizána, ale dnes jsem přesvědčena, že ano.
Jaké hrubé rysy, tlustý nos brunetky (je nabarvená na blond), nevím, jestli se mi tak jen zdá. Kurtizána jedním slovem, ale manírovitější a velkého stylu; nic víc. Zároveň jaká jistota a drzost! Je odporná! Neříkám co do obličeje, líbit se může; je to velmi krásná žena, ale jako celek!
Ach! Byla bych mnohem lepší než ona, to věřím! Způsoby, chůze, zkrátka vše. Nemá nic mimořádného, ani oči, ani ústa, krásná žena, nic víc. A já se mohu pochlubit svými ústy. Nebojím se jí jako dřív, pokládala jsem ji za skromnou ženu, která předstírá, že ho miluje, předstírá, že miluje jen jeho atd. a chce vypadat comme il faut; tím mě děsila, ale teď ne. Jsem šťastná, že ji mohu nenávidět, a nenávidím ji, a pomyslet, že ho má! Ostatně tomu nevěřím, věřím prostě, že on, mladý, svobodný, bohatý, ji má jako nutný kus nábytku, protože mladý vévoda s koňmi a dostihy musí mít i stálou kurtizánu; kdyby ji neměl, přátelé by se mu posmívali. Včera jsem prosila Boha, abych se s ním seznámila, dnes se to nestalo a zdá se mi dokonce, že je to věc příliš krásná, než aby byla skutečná. Když jsem viděla jména členů výboru střelby, řekla jsem Gabriellimu, kde sebrali tolik vévodů, protože jich tam bylo několik; řekl mi, že žádný z nich nebyl přítomen, řekl mi, kde jsou ostatní, a nakonec řekl:
— A Hamilton je na své jachtě, cestuje do Orientu, do Káhiry, nevím kam.
Tedy ho už neuvidím, protože v létě odjíždíme do Ruska. Při samé té myšlence se mi svírá srdce — a je to pravda, vždyť jak ho mám vidět, jak ho mít; nevíme, jak dlouho tam zůstaneme, ale důvěřuji Bohu. Neopustí mě.
Možná je vévoda na cestách, protože s ní rozešel. Bláhové myšlenky! Drží ho pevně. Bože, mohu jen prosit, jen Vy sám pro mě můžete něco učinit. Jedeme-li do Ruska, neztrácím odvahu, neboť ho miluji! A důvěřuji Vám.