Neděle 30. března 1873

Zdálo se mi o vévodovi. Na zádech měl tři střihy kabátků, co nejextravagantějších, byl u nás a prohlížel mé obrazy, oceňoval je, mluvila jsem s ním, byla jsem dojatá a sotva to dokázala skrýt. Hovořil se mnou velmi laskavě, vzpomněli jsme na Berthe, řekl mi:
— Ach ano! Berthe, hovořil jsem s ní, usazoval jsem ji a nechával ji vyprávět o vás. [Přeškrtnuto: Věděla o vás všechno možné.]
Ach, Bože! tedy s ní mluvil o mně a kvůli mně s ní mluvil! Jak jsem šťastná, konečně je má modlitba vyslyšena. Pak přinesl jakousi stvrzenku nebo co, ptal se na adresu pro šaty, tuším, byl ve velkém salónu a já, protože jsem to nevěděla, jsem vešla a začala s ním hovořit jakoby náhodou, nesměle, polohlasem, a on mě svými upřímnými způsoby povzbuzoval. Pak jsem viděla hory, které byly na obraze, na nějž se díval.
Je to zvláštní, necítila jsem nic mimořádného, nebyla jsem tak rozrušená jako v bdění, nejen při jeho spatření, ale i pouhým pohledem na jeho napsané či vyslovené jméno.
Zkrátka celou noc jsem snila o něm. Byla jsem šťastná a říkala si: konečně se má touha splnila. Byla jsem klidná, protože jsem byla šťastná a spokojená. Ty záchvaty, které mě přepadají, i jen při spatření jeho jména, přicházejí proto, že si nejsem jistá svým štěstím a vroucně po něm toužím. Ale když je člověk šťastný, když má to, po čem touží a co miluje, je klidný.
Tak jsem ve snu byla klidná, neboť jsem si už neměla co přát. Říkala jsem si, že sním, abych nepřerušila své štěstí, a nechávala se tiše unášet, enjoying my happiness.
Jaké bylo moje překvapení při probuzení — všechno to štěstí byl jen sen!
Dívala jsem se na něj bez ustání, mluvila o něm s těmi kolem sebe a posmívala se mu, abych zastřela svou radost a lásku k němu. Mluvil ke mně s něhou (ne přesně tak, ale vím, co chci říct). Ale nebyl docela on, menší a méně hezký. Myslela jsem, že jsem v přístavu, ale při probuzení jsem se ocitla na širém moři, uprostřed bouře. [Pět řádků přeškrtnuto]
[Napříč stránkou: Ano, to vím i teď.]
Jako včera a možná ještě dlouho. Dokud nepřijde, aby mě dovedl ke břehu.
Je to banální, stará fráze, ale dobře vyjadřuje, co chci říct, a tak ji používám.
Ráno v půl deváté na terase (modro-šedé šaty, dobře). V kostele (tytéž šaty), pak hodina klavíru. Abramovič se přišel rozloučit. Řekli mu, že jsme vyšly, dívala jsem se z okna, přesto vyšel nahoru a zůstal několik minut.
Ve žlutém salónu, záclony stažené, krásné světlo. Pak na promenádě (tytéž šaty, šedý závoj, velmi dobře) nesmírně lidí. Gioia v modrém, slečna de Galve v klobouku se širokými krempami, jeden okraj zdvižený, ze šedé plsti. Ach! jak bych chtěla takový klobouk. Je tak půvabný. Chtěla bych podobný klobouk, stejný styl šatů, jak je to distinguované, nikdy bych ho nesundala. Nikdy se mi nic tak nelíbilo. Je to nádherné pro mladou dívku. Připomíná to dívky dávných časů, vysoké, štíhlé, urostlé, krásné! Nic se mi tak nelíbí! (Řekne se, že se rozplývám nad šaty jako nad tím, koho miluji.) Dnes se na mě hodně dívali... Dnes jsem podle maličké litografie namalovala na velký ovál, v životní velikosti, krásnou ženu, velmi zdařile.
Máma a tetička na obědě u Howardových.
Jak bych chtěla být oblečená jako slečna de Galve.

Poznámky

Anglicky v originále: „vychutnávajíc si své štěstí."