Úterý 25. března 1873

Slunečno, ale prach a vítr.
Ačkoli jsem o něm neměla mluvit, chci říct, že teď, když vidím Boreela, je pro mě jako všichni ostatní a naprosto nic víc, neměla jsem o něm mluvit, ale když je to proto, abych potvrdila, že jsem ho opustila. A pak to říkám proto, aby si při čtení tohoto deníku později nikdo nemyslel, že jsem pro Boreela trpěla. Je mi lhostejný, přísahám před Bohem.
[Na okraji: Večer jsem zpívala před mámou u klavíru. Přísahám Bohu, že už nebudu křičet, jen ať mi ráčí zachovat hlas.]
Máma vstala, je jí mnohem lépe. Na promenádě (vikuně, šedý závoj na klobouku) málo lidí, skoro nikdo.
Dnes, když jsme byly u oběda a při mé hodině, zdálo se mi, že slyším rachot jeho kočáru; žel, nemohla jsem se o tom přesvědčit. Jak bych chtěla, aby přijel! Aby tu ženu opustil; kdyby byla jen jeho a kdyby ji opustil, mohlo by ji to učinit nešťastnou, ale to zdaleka tak není. Nepřeji jí nic zlého, už proto, že ji miluje!