Pondělí 24. března 1873

Ráno v sedm mě máma zavolala a ukazuje mi dopis slečny Collignon adresovaný tetičce, kde mimo jiné říká, že už nemůže déle snášet „drzou a marnivou povahu Marie". Chce odejít. Dříve jsem to chtěla a myslela, že mě to nebude mrzet, ale teď jsem si na ni vzpomněla, když byla milá, atd.; ale jakmile jsem ji viděla, ta lítost se rozplynula, protože už není, čím bývala. Máma také dřív chtěla, aby odešla, teď všechno hází na mě a lituje ji, rozplývá se nad jejími kvalitami; je to vždy tak, ta nejhorší věc, jednou ztracená, se jeví překrásnou.
S panem Bensou jsme při hodině malby mluvily o vévodovi a on nám řekl, když se mluvilo o Audiffretově jmění, že musí být bohatý, dává-li dary za dvacet tisíc franků. Zeptaly jsme se komu? Gioie. Bensa řekl, že se před čtrnácti dny procházel s jakýmsi pánem, když si kolem jedenácté ráno všiml krásné ženy s krásnými vlasy na procházce a pan Audiffret s ní hovořil; zeptal se, kdo to je, řekli mu „vévodkyně z Hamiltonu", ale on namítl, jak může přijmout dar za dvacet tisíc franků, a tak mu vysvětlili celou záležitost, že to není jeho žena, ale kurtizána velkého stylu, která ho následuje a že to v Nice začalo. Povím ten rozhovor jako v komedii, jinak by to bylo příliš dlouhé.
[Na okraji: Bensa hned napoprvé pokládal mladého Audiffreta za pacholka ze stáje a divil se, že s ním vévodkyně mluví.]
Bensa:
— Ale vévoda z Hamiltonu je bohatý, nepotřebuje jiné.
Cizinec:
— Takové ženy potřebují vždycky.
Bensa:
— Ale jak to snáší.
Cizinec:
— Ach! tomu nevěnuje valnou pozornost, je mu to jedno.
Ta poslední slova mi připadalo, jak výstižně vystihují vévodu: jaká povaha! On není jako ostatní, je to milý chlapík, bezstarostný, žijící dle vlastního zalíbení, který se zbytečně netrápí. Zároveň trochu zhýralec, zkrátka rozmazlené dobré dítě. Ta povaha se mi líbí a miluji ho i pro ni; ta slova mi udělala radost, protože já jeho důvěru nikdy nezradím; ach! ale on se na mě nebude dívat jako na ni, budu jeho ženou! Jeho ženou! Jak se odvažuji doufat v tak velké štěstí? Není to ode mě domýšlivé? Ale nedělám nic; jen toužím a modlím se k Bohu, a snad mi tuto milost udělí! Je ke mně tak dobrý! Celý den se nesmírně mluvilo o vévodovi; Bensa, a všichni, i Markevič, o jeho vile, jeho majetku, o ní, hodně atd. atd. Mluvila jsem o jeho jmění s Dinou, dost. Jak jsem šťastná, když se o něm mluví. Miluji ho tak! Tehdy cítím, že miluji opravdu.
Na promenádě (kabátek z vikuně) málo lidí.
Šla jsem do New Scotland, vzala vzorky na koupací úbory, pak k Manbymu. Zdálky jsem viděla Gioiu, asi s Corou, a landauer se dvěma pány za ní. Třesu se a jsem celá rozrušená, když zdálky vidím její kočár. Závidím jí, závidím jí její krásu, závidím jí vše. Je to špatné, ale je to tak. Ale nesmí se věřit, že jsem si jistá, že budu jeho ženou; je to snad sen, krásný sen, v každém případě by to bylo šílenství. Jen doufám, toužím a modlím se. Vyšla jsem z New Scotland přitažena tím dobře známým zvukem a viděla její kočár s jedním koněm uhánějící k nádraží. Možná ho dnes čekají. Ach! ale trpělivost, myslím, že přijede na střelbu, a tehdy!... Ach! Bože, dej mi ho tam poznat. Bože, jen Vy můžete nemožné!
Miluji ho doopravdy. Miluji ho! I kdyby nebyl příliš bohatý, miluji ho stejně, jen ať má dost na to, aby se slušně žilo.