Úterý 18. března 1873

Je tak strašné počasí! Vítr, déšť, kroupy. Nikdy v životě jsem nic takového neviděla. Je šero jako v sedm večer. Je to nejhorší počasí, jaké jsem kdy zažila! A jak mě to trápí. Řád věcí se změnil, nevycházíme. Ostatně už skoro čtrnáct dní je ošklivo; za tu dobu jsem si úplně odvykla vídat společnost. Na promenádě jsou k vidění jen nějací neznámí. Stálí návštěvníci nevycházejí nebo odjeli. Je to smutné. Takhle žít nemohu. Trápí mě, že nikoho nevidím. Není to Boreel, koho chci vídat, ale všechny. Píšu to proto, aby si při čtení mého deníku za nějaký čas nikdo nemyslel, že nechtějíc ho jmenovat, mluvím obecně; ale ne, ani mi nepřišel na mysl, když jsem psala. Skoro na něj už nemyslím. Myslím jen na něj, na toho, koho miluji! Kde je, ach, můj Bože? Kdekoli je, moje modlitba ho provází, prosím Pánaboha, aby ho chránil, odvrátil od něj všechny nepříjemnosti, všechna nebezpečí, aby nad ním bděl! Můj Bože! zachovej ho při zdraví.
Slečna Collignon se stává nepříjemnou. Včera u oběda jsme hovořily o salónech, říkala jsem svůj vkus a nesouhlasila s ní; mimo jiné mi řekla, že jsem nikdy nebyla v krásném salónu; odpověděla jsem jí stejně drze a ona odešla od stolu. Dnes při hodině jsme navázaly na včerejší rozhovor, řekla jsem jí, že nemám ráda, když se mnou někdo mluví drzým tónem, ona odpověděla. Mluvily jsme a přely se, ale mám čisté svědomí, neřekla jsem jí nic přehnaného. Pouze jsem ji pokárala za nezdvořilost vůči nám všem, neboť jestli jsem já neviděla krásný salón, ostatní také ne. Už několik měsíců předtím mluvila stejným tónem královny. Myslím, že odjede, a nejsem z toho mrzutá. Dřív, když nebyla taková, jaká je teď, bych ji litovala, ale nyní ne.
Budu dokonce ráda, protože dostanu Angličanku a budu mluvit anglicky. Posledních pár dnů se trochu mluví o jménu Hamilton a to mi dělá obrovskou radost, pokud se přitom nezačervenám.