Pondělí 17. března 1873

Na nádraží, abychom doprovodily Emila a Sophie (černé šaty, šedý kabátek), ale v Itálii došlo k nehodě na dráze a kvůli tomu nechtěli přijímat kufry těžší než padesát kilo.
Sophie musela všechno vybalit a místo dvou kufrů musela sbalit čtyři. Odjíždějí zítra. Pak k Howardovým pro knihu – nevystoupily jsme z kočáru – pak kousek pěšky z jednoho konce promenády na druhý. Viděla jsem slečnu de Galve, jak je krásně oblečená a učesaná, ráda bych věděla, kdo jí šije šaty. Je tak milá, má tak hezký výraz, nesmělý, dětský. Člověk by neřekl, že je schopná kouřit a mít tak hluboký výstřih jako onehdy večer.
Chtěla bych být učesaná a oblečená jako ona, jednoduše, vytříbeně. Dina mi dnes ráno řekla, že včera byla Gioia v divadle se svou starou a jakýmsi pánem: stalo se snad, že Gioia dala vévodu stranou pro nedostatek peněz a opustila ho? Ne, vím to: dokud měl vévoda dost peněz, aby jí zabránil mít jiné, činil tak, ale teď je dost zruinovaný a ona nemůže zůstat bez příjmů. Ale jak to on snáší? Ach! ale vždyť ji nemá jako ženu celou jen pro sebe, ví, že patří jemu stejně jako jiným, tedy je-li s jiným mužem, neznamená to, že by jí vévoda nebyl nablízku.
[Napříč stránkou: Jaká naivita!]
Není to jeho žena. Je to kurtizána z nejvyšších kruhů, kterou platí. Ale kdyby se na ni díval jen takhle, proč s ním cestuje? Proč k ní chodí každý den? Ne, drží ho pevně. Nic nevím; co si o tom všem myslet. Umím jen prosit Boha, aby mi pomohl. [Přeškrtnuto: vyslyšet mou modlitbu.]
Jak ho miluji, miluji ho opravdu, i když ho nevidím,
[Napříč stránkou: Hlavně od té doby, co ho nevidím.]