Středa 19. března 1873

Počasí celkem hezké, vzduch čistý jako po dešti, ale kolem páté déšť.
Na promenádě (modré šaty) konečně se mohu těšit z hezkého počasí. Viděla jsem všechny a jsem šťastná. Hodinu v kočáře, pak pěšky, ale déšť nás zaskočil a vzaly jsme drožku. Přišla jsem o půl hodiny procházky. Kdo nepoznal žízeň, nemůže se těšit z vody. Je to pravda: dříve bylo vycházení něčím obyčejným, až na to, že za časů Boreela jsem vycházela kvůli němu; vracela jsem se smutná, nešťastná a téměř s pláčem, když jsem ho neviděla nebo viděla jen jednou. A je to docela přirozené, milovala jsem ho hodně, byla to moje první láska, která přišla sama od sebe. Teď je vycházení velkým potěšením, ne kvůli někomu, ale pro to, čím samo je, a protože jsem toho byla několik dní zbavena.
Chápu teď, co je to sokyně; to není to pravé slovo, vždyť mohu já být její sokyní? Viděla jsem ji v černém. V jejím výrazu je cosi, co může mít jen žena, které nic nechybí. Hlava [Přeškrtnuto: skloněnou] trochu nakloněná na stranu, dívá se na všechny, jako by chtěla říct: Jsem šťastná, mám vše, po čem toužím, a divím se, jak mohou být lidé nešťastní; jsou mi srdečně lhostejní. Jsem mocná, nikdo mi neodolá! Jen toto přesvědčení může dát takový výraz, jaký má. Je krásná! Ach ano! Jak ubohý tvor jsem vedle ní! Ach! jak se rozrušuji, když ji vidím. Vyvolává ve mně tak silnou emoci jako on, ale jiného druhu. Bolestnou emoci, která mi ukazuje, jak jsem od ní daleko. Téměř jsem se začervenala, když jsem ji spatřila. Netuší nic z toho. Když jsem ji viděla procházet směrem k sobě domů, myslela jsem, že za ní půjde on, a bála jsem se ho spatřit před těmi, kdo seděli v kočáře. Kam schovat svůj zmatek? Prosila jsem Boha, abych ho tehdy neviděla. Třebaže bych ho vidět chtěla, neviděla jsem ho.
Můj Bože, jak odolat, abych ho viděla, a zároveň jak se neprozradit? Neodvažuji se Tě prosit, abych ho neviděla! Nic nevím. Odevzdávám se do Tvé svaté vůle.
Ale proč se cítím tak méněcenná? Jsem víc, protože jsem počestná, a ona... Ale toho si nebude vážit, dává přednost jí. Chce žít svobodně. Ale svázal by se se mnou? Nenávidím ji, nevěřila jsem, že toho jsem schopna. Ach! kdyby ho můj hlas mohl jednou položit k mým nohám...! Můj Bože, pomoz mi!!!
Dnes večer tetička, Dina a já na malém večírku u paní Teplakoffové (modré hedvábné šaty, celkem dobře).
[Napříč stránkou: Ve čtrnácti mě vodili na večírky.]
Bylo tam dost lidí, ne příliš elegantních; až na Nerva nikdo z vyšší společnosti. Hélène Howardová tam byla, celý čas jsme byly spolu, smály jsme se, bavily.
Teplakoffovi jsou velmi milí, jsou to výborní hostitelé, neobyčejně dobří, až příliš pro tyhle lidi. Celkem jsem se bavila. Kolem jedenácté jsme odešly. Měla být večeře, ale musely jsme jít, protože Emile a Sophie odjíždějí dnes večer. Je smutné se loučit. Dokud byli tady, nebylo to nic, ale jakmile odjeli, bylo mi to hodně líto, ubožáci! Podával jí rámě, bylo to opravdu dojemné.